Myslel jsem si, že už to v životě nezažiju. Bylo to někdy v polovině minulého století, o pubertě jsem tenkrát ještě ani neslyšel. Bydleli jsme v Praze na Hřebenkách, to je smíchovská strana strahovského kopce. Vyšlapali jsme s mým tatínkem na vrchol, kde byl vedle sletového kolosu sportovní stadion s fotbalovým trávníkem a škvárovou atletickou dráhou kolem.

Kromě fotbalu tady občas bývaly i atletické závody, ale teď se pozornost naplněného stadionu soustředila na jediného běžce, kterému noviny psávaly před jménem „škpt“, což znamenalo štábní kapitán. Ozval se výstřel, běžec se rozběhl, naplněný stadion se roztleskal a začal skandovat trojslabičné běžcovo jméno. A tohle trvalo nepřetržitě celou hodinu. Po šedesáti minutách se znovu ozval výstřel a Emil Zátopek vytvořil svěťák v hodinovce. Kde by mě tenkrát napadlo, že to bude skoro celý můj další život jediný světový rekord, u něhož budu a k němuž dokonce přispěji, protože jsem měl – stejně jako tisíce diváků kolem mne – dlaně červené jako vařená račí klepeta od toho hodinového tleskání.

Jenže přišla sobota 21. ledna 2017. Šoféroval jsem škodovku z jižního konce Prahy na severovýchod za Čakovice, kde je obec Veleň, netuše, že každým kilometrem se přibližuji historickému okamžiku. Tam je hned z kraje stavení, kde bydlí Jarda Budil. Tenhle muzikant, rybář, všeuměl a od tohoto data taky penzista se nespokojil s bleděmodrými kachlovými kamny v kuchyni, ale postavil vysoká bílá kachlová kamna v obýváku, kde si díky tomu můžete připadat jako na zámku. Z největší místnosti domku, která původně byla dílnou, vytvořil zkušebnu skupiny Panelákoví fotři i dalších hudebních seskupení, které dal ve Veleni, kde kdysi hrávali Plastic People, dohromady. Nakonec se nespokojil se srpnovým festiválkem Písničky na dvorku, ze zkušebny udělal hudební klub honosného keltského názvu Tóin Domhan a v období, kdy je venku zima, začaly v tomto prostředí hudební i gastronomické hodokvasy typu Mikulášské, Kafe se škvarkama apod.

Do tohoto prostředí se rozhodla skupina Panelákoví fotři umístit svůj pokus o český i světový rekord v počtu hudebních nástrojů čtyřčlenné sestavy při jednom koncertním vystoupení. Na nevelké podium, postavené z kdysi vyřazeného stání pro nosorožce v pražské zoologické zahradě, nanosili jen tolik nástrojů, kolik se jich tam mohlo vejít, ale stejně během koncertu museli tenhle počet doplňovat. Chvílemi to mohlo leckomu připadat na podiu jako v hudebním vetešnictví, ale muzikanti dokázali, že se dá hrát skutečně na ledacos. Dobrovolně si ztížili situaci rozhodnutím, že budou své skladby (výraz „písně“ sami zpochybnili) hrát nikoliv tak jako na normálních koncertech, ale podle abecedy!

Kapelník Jirka Kyncl vytvořil seznam skladeb dosahující téměř čtyř desítek opusů, rozdělil – hlavně ve prospěch diváků – koncert na tři třetiny, přičemž obě přestávky sloužily jak ke gastronomickému občerstvení, tak k biologické úlevě. Kromě nesmírně důležitého zvukaře se do sálku vešli i tři kameramani a komisař proslulé pelhřimovské agentury Dobrý den, kteří zachytili obrazem i zvukem dění na podiu, aby o pokusu nemohly být žádné pochyby.

Ve čtyři odpoledne začal unikátní koncert, po osmé večer už bylo jasno: Panelákoví fotři (komisař nadšený atmosférou děním na podiu i pochopitelně rekordem je nazval „Panelákoví lotři“) během 37 skladeb vystřídali 130 nástrojů a zasloužili se o to, že tento výkon bude zveřejněn v dalším díle publikace o českých rekordech, které agentura eviduje a oslavuje. Tady jsou jména čtyř nových rekordmanů: Jarda Heavy Budil, Jirka Tatra Kyncl, Zdeněk Paganini Vidlák, Michal Kombajn  Knébl.

A myslím – abych se vrátil k prvnímu slovu této reportáže – že nikdo nepochybuje o tom, že to je světový rekord.

Foto: agentura Dobrý den Pelhřimov