Jedete-li po chomutovské dálnici od Prahy, můžete před Slaným odbočit na starou slánskou silnici a kilometr za křižovatkou s hlavním tahem začíná Knovíz. Obec, kterou už před řadou let proslavil motorest na začátku domků, protože se tu dělaly patrně nejlepší bramboráky ve střední Evropě.

Před rokem však došlo k jisté změně. Anonymní motorest se změnil v Restauraci Na Mýtince, z dupárny, kam se chodívalo na zábavy, se stal neskutečně příjemný sál s měkkými židlemi u černých stolů a praktikábly zvýšený roh, tvořící pódium. Na rozdíl od cimrmanovské divadelní Hospody Na mýtince, kde si krasavice odskočila do města pro kousek toho zázvoru, tady je krasavic celý tým, mají červená trička a obsluhují s ochotou a úsměvem. Jediné, co jsem obstojně nevyřešil, byly papírové červené sobí parůžky, kterými si ozdobily vlasy. Nepřijatelnější důvod jsem našel ve skutečnosti, že za rohem od Knovíze je městečko Slaný a že si sobi omylem spletli Slaný se slaným lizem, vyhlášenou pochoutkou i sobí zvěře.

Zrenovovaný sál (i se šatnou pro muzikanty), stylově vymalovaný, může sloužit jak velkým svatbám, tak zábavám anebo koncertům, aniž by přitom trpěla restaurační část objektu, kam už se spousta strávníků naučila chodit na obědy, protože místní kuchyně opravdu umí.

Den před prosincovým svátkem svaté Lucie se na dveřích Mýtinky objevil papír oznamující, že večerní koncert je již vyprodán. Nebylo se čemu divit, protože na programu byla slánská skupina Pod okap, krušnohorští Stráníci a soused z nedalekého Švermova Miki Ryvola.

Začala pětice ze Slaného a ztichlý pozorný sál začal vychutnávat chytré texty, čitelné, „o něčem“ a většinou s příběhem. Vyučila mě už hudební soutěž Notování, kam jezdí náramné skupiny i z míst, o nichž ani pořádně nevíme, kde jsou, takže existence dobrých muzikantů ze Slaného mě nepřekvapila. Spíš jsem si užíval správné napětí mezi mužem a ženou, které většina písní obsahovala a evidentně káplo do noty i dvojicím a partám zaplněného sálu. Vystoupení vrcholilo nejen sólem Lenky Valentové na kazoo, ale také rozloučením s kontrabasistou Jirkou Znamenáčkem, který tu odehrál poslední oficiální koncert po pětadvaceti letech společného hraní s frontmanem Radkem Valentou. Na pódium do Jirkových rukou doputovala lahev s dobrým mokem, z které ovšem kamarádi ze skupiny Jirkovi hned upili přípitek na jeho otcovskou starost o nejmenšího potomka, ale bylo jasné, že jakmile to půjde, Jirka si zase zahraje.

A přišli Stráníci. Luboš hned na úvod představil svou ženu Verunku, s kterou jsou spolu už 33 let, a začali nejen zpívat, ale i vytvářet ohromný dialog mezi sebou i mezi sebou a diváky. Verunka v indiánském ponču se dívala na Luboše co chvíli pohledem, pro který má čeština výraz ´jako na svatý obrázek´ a jejich rozhovory – chvílemi i peprné – vyzněly společně se zazpívanými písněmi jako velikánská oslava partnerství.

Když Luboš zvolal silným hlasem: „Miki, poslední dvě písničky!“, aby ho Miki Ryvola slyšel i za zdí v šatně, bylo jasné, že dojde k vyvrcholení večera. Silný aplaus po poslední skladbě Stráníků, vyžadující přídavek, uťal Luboš rázně představením Mikiho a už během první písničky se začali střídat posluchači s fotoaparáty, kteří zamířili k podiu, aby si vyfotografovali žijící legendu moderní trampské písně – jak se obvykle Mikimu říká. Ten vzpomněl nejen svého bráchu Wabiho, ale přidáním milostné písně na žádost osady (kterou mu teď osadníci zakazují zpívat) s názvem Panebože vod tý lásky zachraň nás a další - jeho oblíbenou – romantickou písní o tulákovi a nahaté pěknici na splavu vlastně doplnil nevyřčené hlavní téma večera. Kromě toho samozřejmě zněly i další ryvolovky, jako třeba Jarní kurýr, takže žádný div, že pomalu, ale jistě se začínal rozezpívávat celý sál. Ale to ještě pořád nebylo všechno. Miki si pozval „mladé“ Stráníky a společně dali Poslední míli, Září, Zemi tří sluncí, Tunel jménem čas, Co zbejvá (písnička, kterou Miki složil Wabimu k padesátinám). Jako první přídavek si všichni dali Bednu vod whisky a pak Miki ještě zazpíval song Poslední se píseň zpívá, kterým zpravidla končila svá vystoupení skupina Hoboes.

Koncert skončil, ale nástrojů se najednou objevila fůra a hrálo se a zpívalo dál knovízskou nocí...