Písničkář Jiří Šmidt svěřil své nové album Díra v plotě do péče hudebníka, písničkáře a mistra zvuku Ravena. Ten ve spolupráci se svým synem Damiánem (bicí, mastering) desku zaranžoval, nahrál a vyprodukoval. Základem však dál zůstávají Šmidtovy autorské písně.
Pražský písničkář Jiří Šmidt zkoušel od 90. let štěstí ve všech možných soutěžích a na nejrůznějších festivalech. V našem rádiovém archivu mám záznamy jeho vystoupení ze semifinále Zahrady písničkářů (2002) i z Porty (2009), mezitím se jednou minutovou písní podílel na kompilaci 50 miniatur. Předskakoval před skupinou Neřež, kdysi dávno vyhrál soutěž časopisu Hitbox a vystupoval v duu s loutnistou Rudolfem Měřínským. A mimochodem na Portě postoupil do finále interpretační i autorské soutěže. Přes to všechno mám pocit, že opravdu výrazněji na sebe poprvé upozornil až na novém (svém druhém samostatném) albu Díra v plotě. Alespoň mně – a možná je chyba ve mně – přestal splývat s šedí anonymního hudebního davu. A může za to nejen výrazná píseň Ruská ruleta, kterou jsem začal hojně zařazovat do vysílání Proglasu.
Jiří Šmidt, jinak naprosto běžný „písničkář s kytarou“, své písně svěřil do rukou muzikanta, který si říká Raven. Tento zkušený mistr zvuku, producent, aranžér, sólový interpret písní vlastních i převzatých (kdysi nazpíval desku se skladbami Karla Kryla), bývalý člen skupiny Neřež a jeden z pilířů rockové formace Nasycen Jiřímu Šmidtovi nejen poradil, jaký kabátek by které písni slušel, ale sám nahrál veškeré klávesové nástroje, akordeon i foukací harmoniku. Do studia přizval pár dalších muzikantů (především kytaristu Jiřího Kováře a dále bubeníka a trumpetistu) a díky nim všem Šmidtovo album nejen nenudí, ale skutečně zaujme. A to i posluchače, který vnímá akustický folk jako něco zastaralého. Ostatně Šmidt sám v závěrečné písni Jam session s Elvisem vypočítává, že má rád „rock’n’roll, jazz a blues i swing“ a to vše se na desce objevuje. Bereme-li v potaz plochu celého alba, vícekrát se vrací blues jako základní forma západní populární hudby, avšak nejde o blues nijak ortodoxní. Celkový rozptyl stylů od hutnější titulní písně po nostalgickou notu v závěrečné skladbě působí sympaticky.
Vedle aranžérské pestrosti patří k pozitivům alba výborný zvuk (zde si pochvalu zaslouží opět Raven coby zvukař a také jeho syn Damián Kučera, která měl vedle bicích na starosti mastering desky). Zapadnout by však nemělo to, o co jde na albu především, totiž Šmidtovy písně. Zaujme například dobře zvládnuté schéma rýmů ABCABC v písni Ruská ruleta nebo celkově důvěryhodný projev ve vážnějších písních. Pokusy o angažovanou tvorbu zaujmou tam, kde se autorovi podaří překvapit neotřelým obratem („Z hamburgeru na nás zase kouká / starej dobrej Ho Či Min“). Naopak verše o tom, jak „ženský sklesle stály fronty na vložky“, připomínají peterkovskou komunální satiru blahé paměti. V momentech, kdy má text daleko k poezii (velké množství jednoslabičných rýmů), zachraňuje Šmidt situaci dobře zvolenou bluesovou formou, jejíž „primitivnost“ (což není myšleno pejorativně) zpěv takových veršů umožňuje – viz písně Sin City a Černej vůz.
Vzpomínám na někdejší pravidelná setkávání muzikantů – finalistů Zahrady písničkářů – na nádvoří zámku v Kuřimi. A přemýšlím, nakolik by Jiří Šmidt, bez výrazných Ravenových aranží, ve velké konkurenci obstál. „Těžko se stanu šampionem,“ zpívá v písni Zlatej střední věk a platí to i o hudebních soutěžích. Asi by v každé takové soutěži byl někdo, kdo by mě zaujal o něco víc. To ale neznamená, že by nemělo smysl se k jeho skladbám vracet. Nejen píseň Ruská ruleta s dobře zvládnutou parafrází Máchy a Villona stojí za pozornost.
Foto: archiv J. Šmidta
