Jako další titul edičního projektu Olivovníky vyšla kompletní nahrávka Hutkova druhého alba Vandrovali hudci. Jaroslav Hutka, významná osobnost českého folku, směl ve své vlasti natočit a vydat pouze lidové písně. Několik nahrávek pro malé desky z konce 60. let bylo nedostupných, po ruské invazi v roce 1968 se ustrašení úředníci v době začínající normalizace tak báli vlastních Hutkových písní, že neplánovaně způsobili nové malé národní obrození.

Svými zákazy totiž pomohli jak Hutkovi, tak vlastně celé generaci jeho posluchačů objevit skutečnou lidovou píseň ze sbírek Františka Sušila a Františka Bartoše. Hutkovo publikum jeho provedení několikasetletých písní okamžitě přijalo a vytvořilo mu navíc úctyhodný sbor.

Jak hudci vandrovali v roce 1976...
V roce 1976 byl již svazek StB na Jaroslava Hutku a další „závadové výtečníky“ ze Šafránu úctyhodně tlustý. V lednu 1977 zveřejnil Mladý svět výsledky ankety Zlatý slavík 1976; jedenadvacáté místo mezi zpěváky patří Hutkovi, v březnovém čísle Melodie v rubrice Jak já to slyším komentuje Jiří Korn píseň Hádala se duše s tělem; ve stejném čísle v hodnocení LP desek získalo Hutkovo druhé album 4,3 hvězdiček. Recenze na desku však už vyjít nestihla.
Nahrávky pro toto druhé Hutkovo album byly natočeny ve čtvrtek 5. února 1976 na veřejném koncertu s názvem Jaroslav Hutka zpívá z klasiků folklóru – Erben / Sušil / Bartoš v Etnografickém ústavu dnešního Moravského zemského muzea v Brně, v Paláci šlechtičen v tehdejší Gagarinově ulici 1. Zpěváka na koncertě doprovázeli Radim Hladík (na kytaru) a Fedor Frešo (na basovou mandolínu). Ze sedmnácti natočených písní vybral folklorista a rozhlasový redaktor Jaromír Nečas původně dvanáct nahrávek, z výběru okamžitě „vypadla“ píseň Chodil pánbů po poli. Hutkův a Nečasův nemarxistický název alba Hádala se duše s tělem vydavatel okamžitě zamítl a zvolil neutrální titul Vandrovali hudci. LP deska s titulní kresbou Zory Růžové, dvojicí fotografií Josefa Kratochvíla a bez jakékoli přílohy se tak stala poslední domácí oficiální nahrávkou Jaroslava Hutky na dlouhých čtrnáct let.
„Deska byla vyrobena v rekordním čase (září 1976, pozn. vyd.) a pět dní na to, co byla distribuována do obchodů, navštívila StB Supraphon, ale už bylo pozdě. Tohle kolo jsem zatím ještě vyhrál, ale tím to také končilo,“ uzavírá Hutka svoji vzpomínku na vydání desky.

...a jak po šestatřiceti letech
Nové vydání alba Vandrovali hudci, kde zpěváka doprovázejí rockoví hudebníci Radim Hladík a Fedor Frešo, obsahuje kromě původního LP navíc šest nově objevených písní z archivu brněnského rozhlasu. Posluchači tak poprvé mohou slyšet kompletní záznam slavného koncertu z Brna 1976, necelý rok před Chartou 77 a následným odchodem Hutky do holandského exilu.
Deska vychází v luxusním provedení, krabička obsahuje digipack v grafické úpravě Ondřeje Pfeiffera s kresbami Zory Růžové, čtyřcetistránková knížečka obsahuje samozřejmě texty písní, Hutkův článek Baně moravské, rozhovory Milana Tesaře s Jaroslavem Hutkou, Radimem Hladíkem a Fedorem Frešem, řadu fotografií, dokumentů a ediční poznámku o dobrodružném zrodu tohoto alba.
Vydavatel k tomu dodává: „V roce 2011 se mi konečně podařilo najít v brněnském rozhlasu šest „zbylých“ písní z téměř čtyři desetiletí starého koncertního záznamu, které byly však rozstříhány jako jednotlivé skladby a archivovány pod nejrůznějšími názvy. Konečně jsme mohli připravit vydání nové – poprvé kompletní a navíc z originálních záznamů! K dispozici jsme měli i původní magnetofonové pásy z archivu Supraphonu a nahrávku k vydání připravil zkušený zvukař Petr Mayer. Tradičním bonbónkem navíc bylo i náhodné objevení kresby Zory Růžové k písni Žárlivec, kterou věnovala v oněch „krásných dobách folku“ Vladimíru Mertovi. “

AUTOR
Jaroslav Hutka (* 21. dubna 1947 v Olomouci)
Písničkář, básník, spisovatel, malíř. Studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole, od konce šedesátých let začal vystupoval jako osobitý písničkář ve dvojici s Vladimírem Veitem, Hvězdoněm Cignerem a Petrem Kalandrou, později jako sólista. Založil folkové sdružení Šafrán a byl jednou z jeho vůdčích osobností až do zániku Šafránu v druhé polovině 70. let. Postupně se dostal do střetu se státní moci, stal se jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1978 byl donucen odejít do exilu. Po pádu komunismu se v roce 1989 vrátil do Prahy a brzy se z něj stal kritik české postkomunistické demokracie. Vydal řadu alb s vlastními skladbami (např. Pravděpodobné vzdálenosti, Minulost mává nám, Nizozemí, Novinové sloupy), ale zejména s moravskými lidovými písněmi, které zásadním způsobem zpopularizoval a znovu uvedl do obecného povědomí (např. Stůj, břízo zelená; Vandrovali hudci; Pánbů na poli). Publikoval několik básnických sbírek (Klíč pluhu, Koryta krve), knihy fejetonů (Požár v bazaru, Podzim je tady) i prózu (Dvorky, Utkání se skálou, Plechovka). V současné době vystupuje sólově i v duu s Radimem Hladíkem, spravuje svůj archiv a připravuje reedice svých základních alb na CD. Zatím byla vydána alba Pravděpodobné vzdálenosti (2010), Tak jako květ. Nahrávky ze Svobodné Evropy (2011) a rozšířená reedice desky Vandrovali hudci (2012).
Od roku 2008 v nakladatelství Galén vycházejí osmisvazkové Spisy Jaroslava Hutky, jejichž editory jsou Jan Šulc a Lubomír Houdek. Zatím vyšly svazky Básně (2008), Fejetony (2009), Prózy I (2010) a Prózy II (2012).

OBSAH ALBA
1. Vandrovali hudci
2. Janošek a Maruška
3. Jura
4. Starala se máti má
5. Rozbroj v kuchyni
6. Koleda
7. Hádala se duše s tělem
8. Žárlivec
9. Mračí se mračí
10. Červená hruška
11. Z humen ven
12. Soudili synečka
13. Kdo to chodí po krchově
14. Divoká Kačenka
15. Šibeničky
16. Hrajte že mi, hrajte
17. Chodil pánbů po poli

Jaroslav Hutka – zpěv a kytara | Radim Hladík – sólová kytara | Fedor Frešo – basová mandolína
Hudebně a textově upravil Jaroslav Hutka | Nahráno 5. února 1976 v Brně | Ze sbírek lidových písní Karla Jaromíra Erbena, Františka Sušila a Františka Bartoše vybrali a sestavili Jaroslav Hutka a Jaromír Nečas | Nahrávky vycházejí v licenci společnosti Supraphon, a. s. (1–11, původní číslo LP desky 1 13 1970) a Českého rozhlasu Brno (12–17) | Vydalo nakladatelství Galén v edici Olivovníky | K vydání připravil Petr Mayer | Sleevenote Jaroslav Hutka a Milan Tesař | Fotografie Josef Jef Kratochvíl | Dokumentace z archivu Jaroslava Hutky a nakladatelství Galén | Titulní kresba Zora Růžová | Design Ondřej Pfeiffer

Doporučená prodejní cena 250 Kč, CD je k dostání v běžné distribuci.
www.galen.cz, www.olivovniky.cz, www.hutka.cz

UKÁZKY Z BOOKLETU
SUŠILOVA SBÍRKA
Nejsem na tom tak, že bych byl schopen o Sušilovi a jeho době napsat studii. Napřed mě oslovila jeho sbírka, a z ní samé mi později vyvstalo několik vážných historických podezření. Sušilovu sbírku jsem „objevil“ náhodou sto let po jeho smrti. Objevil, přestože v mé době už byla řádně vydaná a dostupná. Absurdně jsem se stal prvním zpěvákem, který písně z této sbírky začal zpívat. Ovšem Sušilova sbírka je obrovské shrnutí materiálu, nikoliv zpěvník k okamžitému použití. Je v ní vždy jen prostý notový zápis a často jen střípky textů, jak si je ještě někdo pamatoval. Celá sbírka se skládá z dvou a půl tisíce jasnějších a méně jasných písní. Zdá se, že i Sušil přišel pět minut po dvanácté. Zachytil sice monumentální, ale přece jen už mizející tehdejší vesnickou kulturu. Později už věděl velmi dobře, co hledá, ale se smutkem sám několikrát konstatoval, že už je pozdě.
(...)
Když se natáčela deska Stůj, břízo zelená (1973), byl dnešní bluesman a úředník českého rozhlasu Jan Spálený hudebním režisérem v Supraphonu. Nahrávka erotické písně Ková synek, ková vrata se mi z koncertu nelíbila, tak jsem se rozhodl ji pořídit ještě jednou ve studiu, ale „normálně“, tedy s nezpěváky. Vyšli jsme do Jungmannovy ulice, ve které bylo tehdejší studio Mozarteum, a na ulici sebrali asi dvacet lidí, ať si jdou zazpívat na desku.
Zpívalo se bez nástroje, jen jsem to „kolemjdoucím“ předzpíval. Spustili jsme nahrávání, které Jan Spálený najednou přerušil a okřikl mě, ať si rozmyslím, jestli zpívám velkou, nebo malou tercii. To znamená, jestli je to v moll, nebo v dur. Já mu řekl, že je mi to jedno, že zpívám písničku, a ať si vybere on. On se vytočil a řekl, že za takovou nahrávku nebere odpovědnost, že nepodepíše nahrávací protokol, a odešel. My to tedy natočili v klidu bez jeho profesionálního hudebního dohledu.
Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl před pár lety, když jsem slyšel v noci na anglickém BBC půlhodinový pořad o balkánské lidové hudbě. Fascinovaný redaktor vyprávěl, jak tamní houslisti nehrají ani v moll ani v dur, ale mají to naladěno přesně na ten čtvrttón mezi malou a velkou tercií.
K zápisu melodií Sušil píše: „Neméně melodie tak převzaty jsou, jak původně zpívány byly: vidí-li se tudy ta neb ona od obyčejného způsobu odchodna, to jediné lidu či zpěvákovi tomu, z jehož úst nápěv napsán jest, přičítati dlužno.“
Devatenácté století vědělo naprosto jistě, jak věci jsou, a nebylo mu zatěžko cokoliv opravit. A zde je Sušil osobou téměř z Marsu. Janáček pak daleko později k tomu svou autoritou dodal, že jelikož lidoví zpěváci stupnic neznali, tak jich ani nepoužívali.
Tato Janáčkova věta mě osvobodila od problému, jaké dát k těm písním akordy. Mnohokrát jsem o tom mluvil s Radimem Hladíkem. Myslím, že to byla zrovna píseň Svatý Lukáš, na kterou, když jsem mu ji poprvé zahrál, řekl: „Ty máš štěstí, že nerozumíš harmonii.“ Dojemná je ještě Sušilova věta o tom, jak rychlá či pomalá píseň je: „Tempo se povahou písně určuje.“
Jaroslav Hutka