Spisy Jaroslava Hutky, sv. 4

?tvrtý svazek Spis? Jaroslava Hutky, Prózy I, obsahuje všechny autorovy v úplnosti dochované a dokon?ené prozaické texty, které vznikly p?ed jeho odchodem do exilu, tedy v letech 1965-1978. Obsáhlý soubor p?ináší krom? dvou již d?íve samizdatov? publikovaných novel Dvorky a Plechovka ?adu povídek, novel, úvah a zlomk? mapujících Hutkovo hippies období i léta prvního st?etu s komunistickou mocí. ?ada publikovaných próz vychází knižn? poprvé. Druhý svazek Próz (2011) p?inese texty psané v exilu a po návratu do vlasti.

Ukázka z knihy:

Publikum

Divák má rád příběh. To je pro mne, člověka představ a pocitů, těžké. Ale přesto budu příběh vyprávět. O publiku. Bude to nesmysl, ale pro publikum bude dobrý. Teď jsem publikum urazil. Urazit jsem chtěl, protože rozzlobený člověk vybičuje svou vnímavost. Ale mám teď hrát písničky, když přede mnou sedí publikum, které mě nenávidí? Publikum propadá panice a volá: Ale hraj, hraj, písničky nás zajímají. Hlavně písničky. Hraj. Nedělej si s tím starosti. Ono to nějak dopadne. O nic nejde. Prostě hraj. A já se nechám ještě chvíli skromně pobízet. Skromnost je zlatá vlastnost, když se použije správně. Pokoří každého. Takže jsem vás urazil i pokořil. A odpovědnost za průběh přestavení už také leží na vás. Jste uraženi, soustředěni a odpovědni. Lepší publikum člověk nemůže žádat.

Stalo se, že se na světě narodila tráva. A tráva rostla a rozrůstala se do šířky a rostla po rovině a začala růst do kopce, a když na něj vyrostla, tak rostla zase z kopce, až byl celý kraj zatravnatělý. Ale stalo se, že i když byla tráva všude stejně zelená, tráva na kopci byla výš než tráva v údolí. I když tráva na vršíčku nemohla pořádně vysvětlit, jak k tomu přišla, stala se na své postavení pyšnou. Byl to takovej velikej trs, a ten prohlásil, že je travím králem. Vztyčil se, rozhlédl se po travnatém kraji a řekl: „To je moje království, a dokud já vládnu, tak se bude všechno zelenat. Odpor nestrpím. „

A přikazoval nahoru a dolů a po rovinách, aby se tráva všude zelenala. „Zelenej se!“ bylo jeho heslo.Jeho travnatí poddaní mu začli říkat Král Zelenejse První. Král byl spokojen, že je všechno zelené a tráva neodporovala. Časem začal být Král Zelenejse První tak ješitný, že mu nestačilo, aby se zelenala pouze tráva. Chtěl, aby se zelenal i kopec a údolí a všude poroučel

„Zelenej se!“ Potkal strom a poručil: „Zelenej se!“ a strom se zelenal. Potkal křoví a to se zelenalo také. Někdy se král zlobil, že vzdálené kopce se přestávaly zelenat a začaly se modrat. To se k nim vydal a když byl u nich, tak se zase zelenaly a král měl radost, jak ho všichni poslouchají. Přišel na křižovatku, uviděl semafor a poručil: „Zelenej se!“ Na semaforu padla zelená a král bezpečně přešel. Potkal vojáka a poručil: „Zelenej se!“ a voják se také zazelenal. Potkal dalšího a dalšího, až měl obrovskou zelenou armádu a tak neomezeně vládl kopcům, údolím, lesům, hájům a semaforům a měl k tomu všemu ještě veliké vojsko. Chodil pak mezi svým vojskem, protože král chodí nejraději mezi svými vojáky, až potkal vola a ten nebyl zelenej.

„Zelenej se!“ poručil král volovi. Vůl se na krále zadíval skelným zrakem a jelikož to byl vůl, tak neviděl krále, ale trs trávy, a jelikož měl hlad, tak krále sežral. A tak se stalo, že vůl zničil feudalismu ještě před rozkvětem. Tak skončila první doba dějin a tráva zbavená krále začla kvést a vyrostly všude kytičky a všechny trávníky obsadil dobytek, na jehož místě později přišli fotbalisti a města. V městech se pak narodilo publikum. Šlo publikum na vandr. Přešlo sedm lesů. dvoje předplatný, tři jezera, až potkalo člověka, který kácel strom, ale nemohl ho pokácet. Vždycky, když do něj tnul sekerou, odlítla tříska, ale kmen zůstával celý. Třísek už bylo okolo plno, ale strom stál.

„Člověče, nepotřebuješ pomoci?“ ptalo se publikum. „Potřebuju,“ odpověděl člověk. „Ale mně může pomoci jen publikum, protože tohle je strom, na kterém rostou blbé písničky a na něj já sám nestačím.“ Publikum se zasmálo a strom vypískalo. Člověk si sedl šťastně a s úlevou na zem a  řekl: „Ach, Bože, konečně jsem našel své publikum.“ Publikum se zasmálo, udělalo si přestávku a pak se vesele loučilo: „Tak ahoj, měj se a my zase jdem,“ a začalo se rozcházet k šatně a člověk za ním ještě volal: „Děkuji vám, moc vám děkuji a na oplátku mohu zase já pomoci vám. Až vám bude nejhůř, tak zatleskejte, a já vás zachráním.“

Publikum poděkovalo a ztratilo se v dálce bez přídavku. Prošlo školením a došlo na operu a bylo mu zle, velice zle a už by bylo zatleskalo, ale řeklo si, že třeba bude ještě hůře, a šlo dál. Pak se dostalo na výstavu moderního umění a bylo zase zle, velmi zle, ale v nestřežené chvíli, mezi abstrakcí, happeningem a proslovem kunsthistorika se udělala mezera a publiku se jí podařilo proklouznout a uteklo. Šťastně si oddechlo, a přestože zrádné volňásky lákaly a volaly zpět, už se nevrátilo. Prošlo záruční dobou a dostalo se do podivné ohrady. Běhali v ní očíslovaní hastrošové a hráli fotbal. Publikum to napjatě sledovalo, skandovalo, řičelo, rvalo se a mávalo vlajkami a bylo mu zle a už už by bylo zatleskalo, ale řeklo si, že třeba bude ještě hůř, a pustilo si televizi a teď to začlo být opravdu zlé.

Publikum se dívalo ráno, večer, v poledne, pořád se dívalo a chřadlo a chřadlo a už to vypadalo, že snad i umře, když vtom z posledních sil se zuřivě roztleskalo. Zjevil se člověk, vzal kytaru a začal hrát písničku a publikum bylo zachráněno a bylo šťastné i vděčné. Také se stalo, že veliká bankovka létala nad mořem. Létala a létala a neměla kam usednout. Pod sebou jen obrovské vlny, nikde nablízku ani ostrov, ani obchod. Bankovka letěla a letěla, až zcela vyčerpaná nakonec dolétla k pobřeží, a jak tak  letí a hledá místo, na které by usedla, tu vidí velké pole už pěkně dozrávajícího publika. Takové pěkné hlávky, plné a tvrdé, radost pohledět. Bankovka v sobě ucítila divný cit, nebo možná hlubokou náklonnost, neodolatelné puzení a slétla na pole a začala na hlávky snášet drobná vajíčka, sem drobné, tam drobné, až bylo celé pole poťupkováno. Znavena odlétla k nejbližšímu zdanění. Uplynul den či dva a z vajíček se staly malé housenky, čiperné a pohyblivé a velmi žravé. Jedli a křupali, ti malí drobňásci, křupali a cinkali a list po listu z těch pěkných hlávek mizel.

Přišel k poli zahradník, který to pole osel, a s trpkostí zjistil, že z publika zbývají už jen košťály, že je celé pole ztracené, a přitom je to taková vzácná bylina na ústupu. Už dávno se měla začít chránit, aby nám nevyhynula docela. Ale jak zahradník došel k okraji pole, narazil na ceduli: „Zahradníkům a jiným povolaným osobám vstup zakázán.“ Nastala první doba znárodnění. Zahradník si sedl na mez a se smutkem sledoval, jak poslední zbytky publika mizí v hubě žravých a chamtivých housenek, které byly tlusté a barevné, plné vodotisků a začaly se zakuklovat do takových maličkých sejfů. Chroustání ustalo a nastalo ticho, podivný mír před emisí. Najednou bylo ticho proříznuto takovým rupnutím, jako když se otevírá láhev šampaňského, a z kukly vylezla první čerstvě narozená bankovka. Ještě vlhká, pomačkaná a nevzhledná, ale na vzduchu se rychle usušila a elegantně narovnala a s grácií vzlétla nad zemi. Ostatní kukly po celém poli začaly také krachovat a za chvíli létaly celé roje bankovek nad košťály, co zbyly z publika. Zahradník si pro sebe mumlal: „Mrchy jedny nepodložený.“ Nebe se už černalo bankovkama, jak se rojily, snad by i slunce zakryly, ale houfně se rozlétaly po krajině a létaly vesele a milovaly se a oplodňovaly navzájem a znehodnocovaly se nebo šly s kursem a po nějaké době přišel na bankovky čas plození a kladení vajíček. Bankovky hledaly po celém světě místo, kde by mohlo dojít k té radostné události, ale nastal problém.

Nikde nemohly najít ani malé políčko s publikem, ani hlávečku, ani lísteček a bankovky začaly padat vysílením na zem a umíraly nebo degenerovaly inflací a byly jich už plné příkopy,do kterých sněžilo nebo stříkalo bláto od aut, a tak se tehdy stalo, že všechny bankovky vymřely a na světě už nezůstala ani jedna. Zahradník byl ze všeho nešťastný, ale nakonec našel zapadlá ještě dvě stará semínka od publika, když si sahal v šuplíku pro fajfku. Semínka zasadil, ale skrytě v koutku skleníku mezi salát, noviny, okurky a dechovku a začaly z nich být brzy úhledné a tvrdé hlávečky, kterým se na kompostě a hnoji ministerstva kultury dobře dařilo, a jednoho dne rozkvetly, až o sebe začaly ty květy tleskat, a to bylo místo opylování a bylo z toho spousta semínek, a tak zahradník zase vypěstoval plnej skleník publika, ale zalíval je inkoustem, aby mělo jinou barvu, chuť a vůni, kdyby se náhodou ještě našla nějaká bankovka, která by je chtěla napadnout. Takhle si publika nevšimne a nebude jí vonět a nebude jí po chuti. To bylo publikum, které se naučilo číst knihy. A publikum už bylo veliké a zralé a zahradník řekl: „Běž do světa a zase se mi někdy vrať a pomáhej chudým a potřebným a pískej na bohaté a nepotřebné, kteří ti budou překážet v cestě anebo si na tebe dělat chutě. A hodně pískej, tím se skoro vždycky dobře ubráníš a pomůžeš těm stydlivým. A hodně čti.“

Také se stalo, že šel umělec na pódium. Jestli nevíte, co je to pódium, tak to jsou prkna, která znamenají svět. A umělec? To je blázen. Tedy šel blázen do světa. Po schodech. V pátém patře už byl udýchaný, až došel konečně na louku, vlastně spadl do vody. Tam si dřepl, a když přicházel těsně pod korunu stromu, potkal publikum. „Co to všechno znamená?“ tázalo se publikum. „Kdo jsi, že se ptáš? Jakým právem?“ osopil se blázen. „Já jsem publikum a mám právo se ptát, co to všechno znamená?“ Umělec se hluboce zamyslel, totiž hledal něco v kapse. „Nesmíš tolik lpět na svých představách, představách o tom, co chceš slyšet,“ zahájil odpověď.

„Sedni si tady na kraj schodiště, ať nepřekážíš vývoji, a zapomeň na to, co tě ve škole učili, a nech své představy volně vznášet jako jablíčko na větvi. Jablíčko je slaďoučké, a když se utrhne, tak se natluče o zem. Tak buď raděj jako balónek. Ten když se utrhne, tak se vznáší k nebi, poletí k mraku a kdo se skamarádí s mraky, ví, jak je vše pohyblivé, jak se snadno z mraku stane žena na pohovce, a už je z ní slon a ze slona parní válec, a když se trochu zamyslíš, najednou je z mraku pes u boudy. A ze psa kočička, z kočičky kornout bonbonů a stačí, když chvíli vane vítr, a je z toho všeho parník a tak nasedni a pluj…“

Publikum si hladilo boky a vlnilo se jako obilí, kanárek v kleci zpíval a v kuchyni v Olomouci u mých rodičů byla krásná pohoda. Celý den slunce osvětlovalo dvůr a svítilo i do našich oken. Pak šli rodiče spát a já přemýšlel, jak by bylo možné udělat písničkové představení, aby to bylo taky trochu divadlo. Když jsem pak jel do Prahy jídelním vozem, tak tam bylo usměvavo a kouření zakázáno. Průvodčí jedla opékané brambory a vrchní mi povolil kouřit až do Pardubic a to bylo ještě hodně daleko. Pak tam do jídelňáku vlezla holka celá v indické žluti a plešatý kuchař v bílém tričku s ramínkama dal tý holce meloun s příborem. Jen tak pro radost a všichni jsme se smáli a já se podíval z okna a u řeky Orlice se páslo stádo koní. Bylo vzdušno a já jsem přemýšlel, jestli matka tu fazoli a čočku, co jsem dal klíčit na vatu, nechá dorůst. Vždycky, když jsem vstal, tak první jsem se šel podívat, jak ty klíčky vykukují, a pak jsem si teprv šel čistit zuby.

Prázdniny jsou u konce a já začnu sedmou sezonu. Publikum si vyhřejvalo pupek na břehu rybníka a cítilo v sobě hvězdy a vědělo, že osud existuje. Leželo ve Váhách a procházela se tam Venuše. K sedmému domu nikdo nepostaví lešení. Tiše dorůstala Luna. Pokaždé, když se Luna nechá spolknout Kozorohem, je publikum vážné a klidné. „Ale já ti nerozumím,“ říkalo publikum pořád dokola, nejmíň už pošesté. Šestý dům je karma. „Já také nerozumím,“ zašuměl strom, „a přesto jsem vyrostl a mám listí a šumím do větru a odrážím se ve vodě a vím, že když chci rozumět, tak se cítím omezený a nešťastný, a když jenom cítím, tak je mi volně.“ Nevím, jak se to mohlo stát, ale představivost se ocitla v houští. Tvářila se uraženě, ale nic jí to nebylo platné. Nikde ani človíčka. A strašně chtěla na návštěvu. Člověka navštěvují různé věci. Hlavně nemoce a zdravice. Představivost je zdravice a ten, kdo ji zná, ten je hned zdravější. Ona by vlastně ani nechtěla, aby se mohla sama od sebe převracet. Představivost je pole a chce oráče, chce být převracena. Nerodí, jenom se přeorává. Potkala malého Napoleona a ten plakal jako klouček a volal: „Já jsem si to všecko představoval úplně jinak.“

„Ten má ale představy,“ říkala si Bitva u Lipan, která si zase představovala, že jediné, co má cenu, je ubližovat si navzájem. Ona byla úplně blbá. Zahradník přestal hrabat a divil se tomu, co viděl. Bitvu, jak se pošklebuje vojevůdci z jiného století… „Možná by bylo hezké, kdyby se do sebe zamilovali,“ pomyslel si zahradník a hrabal dál. Hrabal zelenou trávu a ta se vzpouzela. Bitva už mezitím ležela tiše a nepřítomně se dívala na hvězdy, které byly téměř stejné jako světýlka města pod kopcem. Prťavej vojevůdce Francouz si hřál ruce u ní pod sudlicema, šatama a vojenskejma valníkama a pak všechny ty věci zmizely, jako stíny soumraku, a i když už měli oba ke třicítce a nepočítaně padlých, na lásku měli jiný názor než před deseti lety. Teď se poprvé milovali pod širým nebem, na vlažné, lechtající, tlačící, svrbící trávě a pak si říkali, že být nahý znamená víc než si svléknout šaty.

Zahradníkovi se zpotilo čelo. „Velikej je svět, a než dojdeme k smrti, přece je to kus cesty a roste na ní zázračné bejlí…“ mumlal. „Snad by bylo lépe to docela vyabstrahovat, udělat to jako čistou poezii, a ne aby to občas byla hra představ a občas zase podobenství nebo moralita. Je to celé nevyvážené a nesourodé. Občas satira, občas jen tak blbnutí. Není to ono. Znovu! Pořád to není ono…“ mlel černý kritik stále dokola a já jsem ho poslouchal kolenem a rozuměl mu patou. Pak se přidalo publikum a pořád jen říkalo: „A o čem to je? O čem to vlastně je?“ To jsem vzal strašně vážně, že jsem mu řekl: „Děti, to je o tom, o čem chcete. Ale vy neumíte sami chtít, máte zvyk z hospody, že vás někdo musí obsluhovat, nebožátka…“ A to už bylo publikum zralé, dospělé, samostatné a pěkné na pohled.

Knihu vydalo nakladatelství Galén: http://www.galen.cz/