Knižní rozhovor s houslistou a hudebním skladatelem, uměleckým vedoucím souboru Hradišťan, jehož tvorba opisuje oblouk od písňových forem až po oratorní díla. Jiří Pavlica se inspiruje folklorním odkazem i historickými reminiscencemi, zaměřuje se na duchovní hudbu, ale zároveň je vnímán jako představitel tzv. cross-overu, tedy hudby putující napříč žánry. Rozhovor „nejen o hudbě“ s Jiřím Pavlicou vede hudebník, divadelník a spisovatel, a kromě toho i sběratel písniček Přemysl Rut. Netřeba dodávat, že setkání těchto dvou zajímavých a všestranných osobností bude stát za to…
Ukázka z knihy:
Tenkrát v Hradišti
Dokázal by sis ještě vzpomenout, s jakými představami ses v roce 1978 ujímal prvních houslí v Hradišťanu? Byl jsi na to překvapivě mladý, což muselo budit – odhaduji – na jedné straně nedůvěru, na druhé straně naděje. Pro úplnost bych měl dodat, že než jsem se stal primášem Hradišťanu, s touto muzikou jsem hrál, ještě jako středoškolák někdy v letech 1972–1973, na houslových kontrech, které mají v kapele rytmicko-harmonickou funkci. Primášem jsem se stal v roce 1975, tedy ve svých jednadvaceti, ale z piety ke svému předchůdci, zakladateli Hradišťanu Jaroslavu Staňkovi, uvádím rok 1978, tedy až období po jeho smrti.
Na své představy i další okolnosti tehdejšího dění si vzpomínám velmi dobře. Byl to odně intenzivní život: studoval jsem muzikologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, současně housle na konzervatoři v Brně, hrál jsem s Hradišťanem a současně ve Slovácké filharmonii, kterou vedl dirigent Pěveckého sdružení moravských učitelů Oldřich Halma (založil ji uherskohradišťský rodák Zdeněk Chalabala), začínal jsem spolupracovat se skupinou Petra Ulrycha Javory, byla tu studentská muzika na fakultě – dnes vůbec nechápu, jak jsem to mohl stíhat.
Druhou stranou mince byla situace politická a vůbec společenské klima té doby. Jaroslav Staněk s Hradišťanem měl zákaz činnosti. Bylo to tím absurdnější, že šlo o takzvanou zájmovou uměleckou činnost, kterou ti lidé chtěli dělat po práci, ve svém volném čase – a nesměli. K tomu se váže spousta historek: například jak ti muzikanti, kteří měli nástroje půjčené od tehdejšího Sdruženého klubu pracujících, je museli vrátit, aby nemohli hrát. Nebo jsme měli zakázáno zkoušet s Jaroslavem Staňkem ve Slovácké búdě, která dřív patřila Hradišťanu a kterou jeho členové pomáhali rekonstruovat. Proto jsme jeden čas zkoušeli, no spíše si hráli jen tak pro radost a možná i pro únik z reality (při dobrém víně) v Mařaticích ve svérázové chalupě po Ladislavu Ruttem (pražském právníkovi, který se usadil v Hradišti a zamiloval si Slovácko). Asi jsme i trochu provokovali, protože když jsme v létě hráli na zahradě, byli jsme sice na soukromém pozemku, ale za plotem stáli diváci a posluchači, a někteří z nich poslouchali služebně jako pracovníci StB. Na fakultu pak přišel dopis, že se stýkám s pravicově smýšlejícími živly, což tehdy hrozilo vyloučením ze studií – uf, to byly časy! Ale ty ses ptal na muziku.
Myslím, že ve svých jednadvaceti letech jsem byl skutečně hodně mladý na to, abych vedl kapelu muzikantů, kteří byli všichni nejméně o deset let starší a samozřejmě také zkušenější. Měl jsem sice jisté představy, ale ty teprve krystalizovaly. Naštěstí pro začátek stačilo, že jsem uměl hrát na housle. Koncepční práce se ode mě ani moc nečekala. Celé to období od roku 1975 do smrti Jaroslava Staňka v roce 1978 vnímám s odstupem času jako poznávání něčeho, co se Staňkovou generací nenávratně odešlo, co on sám se učil od svých předchůdců, starých hudců, po svém to inovoval, ale duchem to zůstalo v kontinuitě moravského, přesněji slováckého muzikantství. Jsem za ta léta vděčný, bylo to pro mě obohacující – a současně svazující pro budoucnost, ale tak už to bývá.
Jak vůbec člověk „kandiduje na primáše“? A je pak zvolen? Nebo jmenován? Primášem se člověk stane tak, že ho ostatní akceptují. Z počátku, v onom roce 1975, bylo kandidátů víc, ale na jakémsi neoficiálním konkurzu, při jednom hraní na „svíci“, jsme si tak krásně zahráli, tak si padli do oka a společně to oslavili, že jsem z toho od samé radosti cestou domů ztratil housle, které se našly až za týden. (Vlasta Redl o tom později napsal písničku Husličky).
Kniha vyšla 15. prosince 2010 v nakladatelství Vyšehrad.
Zdroj: http://www.ivysehrad.cz/
