...za Beatles a Tim McGrawem  cadillacem  na Golden Gate

Minule jsem skončil povídání na Pacific Highway v místě, které se jmenuje Big Sur. Odtud jsem se přesouval do Monterey, což je nemalé město přímo na pobřeží a je hojně vyhledáváno především bohatšími turisty, kteří tam tráví mnohdy nekonečné dovolené a když i to je jim málo, tak si tam rovnou koupí dům a nemusí se každou chvíli starat o to, do kterého hotelu půjdou bydlet:-)

A upřímně řečeno, vůbec se jim nedivím, protože to, co jsem o Monterey do té doby slyšel, realita snad ještě předčila. Je to skutečně krása! Palmy, oceán, pláže, teplo… Bohužel tohle město se zejména countryovým fanouškům vepsalo natrvalo do mysli, díky zpěvákovi Johnu Denverovi (autor a interpret takových písní jako Leaving On A Jet Plane, Annie´s Song, kterou u nás Karel Gott proslavil jako Když milenky pláčou, nebo Country Roads Take Me Home v podání Pavla Bobka jako Veď mě dál cesto má, a konečně taky Rocky Mountain High ve skvělém podání Tomáše Linky jako Paní má se má atd...). John Denver se 12. září roku 1997 vznesl ve svém novém modelu Ultra Light letadla nad oceán právě u pobřeží Monterey a už ho nikdy nikdo neviděl. Veliká rána pro hudební svět… Naštěstí nám po něm zbyly krásné písničky a tak je tady vlastně pořád s náma:-)
No a z Monterey jsem se s podvečerem už pomalu blížil k San Franciscu, které jsem zastihnul přesně v momentě, kdy překrásně za oceánem zapadalo slunce, jako obří pomeranč. Prostě americký kýč, který ovšem nebyl kýč, ale realita a to velmi krásná!
Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem ve Friscu byl poprvé v roce 1999, když jsme tam byli s Greenhorns na prvním americkém turné a už tehdy jsem se do tohoto města zamiloval, díky jakési nepopsatelné atmosféře. Když jsem se pak později o tomto pocitu z Frisca bavil s lidmi, kteří ho navštívili také, tak mi to jen potvrdili, včetně třeba Mirka Donutila. Ten jak mi říkal, byl nadšenej jako malej kluk a to viděl už hodně velkoměst! Zkrátka kultovní město hippies oplývá kouzlem do dnes, i když od 60´let už pod Golden Gate protekla spousta vody a z Alcatrazu uteklo mnoho vězňů:-) A propos Golden Gate, když jsme tam před těmi 12 lety jeli s Greenhorny poprvé, tak jsme se tam dostali až na druhý pokus, protože poprvé byla taková mlha, že nebylo vidět na dva metry před sebe a Vyčítal byl z toho tehdy tak rozhozenej, že mi tu Golden Gate nemůže ukázat, že si hned musel dát o pět americkejch piv navíc:-) Tentokrát mi ovšem počasí přálo, takže jsem si po letech prošmejdil Zlatou bránu pěkně z obou stran, i když ten opar nad městem visel pořád, ale to jen posílilo Genius Loci celého Sanfranciského zálivu. Mimochodem, když jsme se vrátili s Greenhornama zpět, tak jsem byl tím městem tak nadupanej, že mi Honza otextoval písničku San Francisco Bay Blues, kterou jsme dali na další desku a pak jsem ji ještě několik let hrál velmi úspěšně na koncertech. Tak vida, jak důležité jest pro hudebníka cestovati:-)

Když jsem projížděl večerním Friscem, tak se mi najednou zdálo, že slyším podivné zvuky a nebyly to zvuky velkoměsta. Jak se za chvilku ukázalo, byl to zvuk prasklé pneumatiky:-) Naštěstí, přes velmi výhružně blikající kontrolku na palubní desce a přesto, že jsem se právě nacházel na hlavní osmiproudové tepně protínající střed San Francisca, se mi podařilo dojet do hotelu, tam jsem vyměnil rezervu a ráno hurá hledat servis.Ovšem, nesmíme zapomínat, že jsem v zemi neomezených možností, což se záhy potvrdilo, protože na můj dotaz ohledně nejbližšího servisu, mi bylo doporučeno hned několik firem. Jel jsem do té nejbližší, asi 5 minut od hotelu a tam jsem viděl, jak pracují američtí hoši v servisech, to byl koncert! Za 10 minut jsem byl ze servisu venku se zalepenou gumou, vše v autě srovnáno a uvedeno do původního stavu, pochopitelně ne mnou, ale šikovnými servismany a to vše za pouhých 20 amerických dolarů, které jsem usmívajícímu se kapitalistovi rád dal a za zvuku country z rádia jsem se rozloučil a radostně odjel vstříc velkoměstu:-)

Po letech jsem se rád podíval do starobylého přístavu, kde se válí na molech i znudění tuleni a koukají směrem k Alcatrazu, který je co by cancákem Wabi Daňka dohodil a potom jsem si taky jel opět užít světový unikát, slavnou Lombardi Street, což je nejklikatější ulice světa! Je to velmi vyhlášená atrakce, kterou nesmíte ve Friscu vynechat. Jen je mi líto těch ubožáků, kteří na této ulici bydlí, protože ve dne v noci tam neustále courají pěší turisté, ale především neustále jezdí auta. Takže abych je netrápil, sjel jsem si to jen třikrát, oproti první návštěvě, kdy jsem si jízdu užíval ve starém obřím bílém Cadillacu. Ten mi tehdy půjčil kamarád, v  jehož vile nedaleko zálivu jsem se vyspal a jel jsem do China Townu, což je další celosvětově známá destinace všech turistů. V minulých letech jsem si tam dával několikrát čínská jídla – jaká taky jiná v čínské čtvrti – to když nás tam zvali naši emigrantští přátelé, ve snaze uctít nás obědem, či večeří v luxusní čínské restauraci. Tentokrát jsem chtěl vyzkoušet něco jiného a tak jsem zašel do China All You Can Eat. To je oblíbený způsob stravování v Americe, kde v dané restauraci zaplatíte např. 10 dolarů a můžete jíst kolik chcete a jak dlouho chcete. Jelikož nejsem pravý český Homolka, tak se v takových restauracích nepřežírám k prasknutí, ale zato však ochutnám od všeho, což je účel, protože jsou to veliké lahůdky. Ne tak v této restauraci, která už odérem vycházejícím z ní, připomínala něco mezi kravínem, prádelnou na hadry od nádobí a prasečákem, což v zápětí výběr jídel myslím, alespoň pro mě, potvrdil:-) Přesto, že tato restaurace byla v průvodcích a reklamách pro turisty označována jako skvělá čínská restaurace, tak je podezřívám z toho, že jako hlavní chod tam podávají kočičku, broučky, krysičky a další  havěť na několik způsobů! Zdvořile jsem poděkoval a rychlostí maratónského běžce, jsem běžel z China Townu do normální části města na obrovský steak z argentinské kravičky! Brr, noční můra každého kulináře...

Po dvou nocích strávených ve Friscu, jsem město opouštěl směrem na Stanfordskou Universitu, která je nedaleko, pár kilometrů od San Francisca. Město se se mnou na periferii rozloučilo nejen úchvatným pohledem na Sanfranciský záliv, Golden Gate a Downtown, ale také obřím billboardem, který upoutával na právě vyšlé písničky Beatles ve výrobcích firmy Apple. Ještě dlouhou dobu na mě mí milovaní a geniální Ringo, Paul, George a John koukali z onoho billboardu, než jsem se ztratil za zatáčkou.Co mě čekalo za ní, o tom zase až příště:-) Mějte se krásně, nezapomeňte poslouchat každé pondělí mé pořady „Country je všechno co se mi líbí“, na Country rádiu od 20.00, kde pouštím i písničky, které jsem poslouchal při svých cestách Amerikou. A jestli chcete vidět i obrázky, tak si tady teď pusťte jednu krásnou písničku, která mě provázela celou cestu.Je to můj oblíbený zpěvák Tim McGraw, už několik let veliká hvězda americké country a tohle je jeho právě aktuální veliký hit „Felt Good On My Lips“:-)
Ahoj Petr Kocman alis Kofboj