To nám to ale letí! Ani jsem se nenadál a koukám Vánoce – kdy jsem vám psal naposledy – pryč, leden taky fuč a o únoru ani nemluvím a najednou březen. Doufám, že jste měsíce hladu a sněhu, jak říkali indiáni lednu a únoru, přežili ve zdraví a neumrzli jste někde na čundru. Moc se nesmějte, jednou přišel Honza Vyčítal po novém roce na sraz, když jsme jeli s Greenhornama na koncert a už z dálky jsem viděl, že je nějak divně zkroucenej a taky neměl kytaru, což bylo krajně podezřelé.

No a v zápětí se mi Jeník přiznal, že s partou kreslířů, se kterýma jezdí na čundry, spali na Silvestra ve sněhu, někde na křivoklátsku, jen tak ve spacáku na sněhu a jelikož si dal o pár žejdlíků navíc, tak opomněl zastrčit jednu ruku do spacáku a celou noc ji měl venku a ejhle, ráno o ruce moc nevěděl:-). Takže od té doby jsem byl na kytaru u Greenhornů najednou sám a Honza se ocitnul ve velmi výhodné pozici, o které každý hudebník sní, že po koncertě zavřel hubu a měl  sbalíno:-).

Já jsem se od Silvestra až do února trošku toulal, ale až za velkou louží, kde mi naštěstí umrznutí nehrozilo, protože v Los Angeles a na mnohých dalších místech bylo 30 stupňů. Nejvíc jsem se ohřál ve městě Phoenix, které je dokonce nejžhavější místo na jihu Ameriky a taky jsem se pěkně zapotil, když jsem přijížděl v Texasu do El Pasa, odkud je to co by totemem dohodil do Mexika do města Juarez, což je jedno z nejnebezpečnějších měst světa. Loni v Mexiku v Tijuaně mi to až tak nepřišlo, ovšem když jsem viděl Juarez a bylo to asi na 500 m daleko, tak mi to úplně stačilo a v tu chvíli mi pražský Žižkov v noci připadal jako mírumilovná kolonie dětí květin:-).  Naštěstí mě trošku mírně zasněžené Colorado zchladilo, především pak v indiánském skalním pueblu Mesa Verde byla pěkná kosa. Ale Monument Valley, s rozžhavenými rudými skalami mě za dva dny opět pěkně rozehřálo. Taky jsem se chvílemi pěkně zapotil v Las Vegas, když jsem viděl, kolik tam gambleři různého věku, národnosti a vyznání zanechávají na ruletě a automatech, ale oproti loňsku jsem tam letos aspoň jednou viděl i výhru:-). No a pak už jsem se zahřál všude, když jsem projížděl New Mexikem, Arizonou, Nevadou, horkým Utahem, i na Grand Canyonu bylo oproti loňsku stejnou dobou větší teplo. No a dorazila mě vždy teplá a slunná Californie, především pak mé milované San Diego a hotel Del na Coronado, kde točili film Někdo to rád horké, který si nikdy nenechám ujít, protože jestli někde, tak tam genius loci působí dvojnásob! A když k vám v moři připluje delfín a o kousek dál na vás kouká tuleň, máte pocit, že jste se ocitli v ráji:-). Ovšem o pár dní později, kdy mě přivítala chladná a šedivá Praha a především velmi chladná a nepříjemná prodavačka v jednom supermarketu, tak jsem si řekl: „Péťo, vítej doma“:-).

Pochopitelně jsem si přivezl spoustu muziky a o té vám chci napsat především, neboť kdyby vám country chtivým unikl některý z nejžhavějších hudebních projektů, byla by to škoda. Kdyby vás novinky a další písničky zajímaly, tak si mě můžete naladit každé pondělí od 20.00 na Country rádiu a tam je určitě uslyšíte, společně s povídáním a dalšími písničkami, nejen ze zámoří.
Milovníky tradiční country určitě potěší deska, kterou vydala legenda, naštěstí stále živoucí, Loretta Lynn, která natočila album svých největších hitů, ovšem pozvala si několik hostů a ne ledajakých. Krom současných hvězd country s ní zpívá třeba Sheryl Crow, která stejně vždycky s country koketovala a nikterak se tím netají, což dokázala svojí účastí na mnoha country projektech.
Tak si to užijte, jako já v Utahu…