Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě.

Viděno jinou optikou jde o řídnoucí řady příznivců žánru, kteří už nechodí na koncerty, nejezdí na festivaly, nekupují desky nových tváří a jejich příslušnost k folku (promiňte mi prosím, že pro jednoduchost už léta pod ten pojem zahrnuji i country a trampy) se realizuje poslechem Country radia a občasnými návštěvami slezin.

Vypozoroval jsem, že vše, co člověka přiblíží k určité hudbě, se odehrává zhruba mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. A to zcela bez ohledu na to, jestli dotyčný po pětadvacítce zahnízdí, či nikoliv. Právě v té dekádě vstřebá člověk veškeré návyky, dovednosti i emoce, které se vztahují k žánru. Myslím tím výběr oblíbených interpretů, znalost akordů, naučené penzum písniček, které se nezapomínají ani v důchodu, postoje v souladu s folkovou komunitou. Všechno po té pětadvacítce už je jenom fixací a opakováním předešlého, toho, co bylo první a krásné.  

Návštěvníci festivalů stárnou a žánr žije jen tehdy, když v hledištích přibývá nová mladá krev. Což se už dost dlouhou dobu neděje.

Oponenti v diskusi mi jistě namítnou, podívej na ty děti, co jezdí s rodiči po festivalech, až za pár let dorostou, tak se budeš, Juppe, divit. Nebo že se mýlím, že na jejich festivalu přece mladí diváci jsou. Jenže fotky hledišť nelžou. Jiní možná namítnou, že je to vlastně správně, že je tak komunita celistvá, a co by mezi námi všelijací takoví ti… pohledávali.

Pořadatelé ovšem hořekují nad zmenšující se návštěvou, ale dost často také sestavují dramaturgii z hudby, kterou sami poslouchali ve dvaceti. Pláče se, že nás média ignorují a že už bychom konečně měli někam napsat, jiní oponují, že je to dobře, protože by nás šoubyznys rozemlel na kostní moučku. 

Nemělo by nás to překvapovat. Tenhle hudební proud tu pod Řípem máme padesát let měřeno trváním dvou jeho nestarších festivalů, Sokolovského dostavníku a Porty. Není to nádherné? Zrovna teď dopisuji knihu o těch padesáti letech s trampskou muzikou, country a folkem. A vzpomínám při tom, jak se rodily barvy a nálady té hudby a co všechno nám přinesla. Třeba to dalších padesát let ponese dál jen malá hrstka. A třeba, co my víme, lidi odhodí sluchátka a začnou si zase zpívat. A zakopnou o nějaký zpěvník, kde si přečtou něco staročeštinou: „Co skrýváš za víčky….“, ale melodii to pro ně bude mít nádhernou.