Nedá se nic dělat, jsem pamětník. Pamětníka sice častěji bolí kotník než nepamětníka, ale zase už ví, že vše plyne, všechno se opakuje a všechno je jinak. A že jsou důležitější věci než prachy.

Jako pamětník jsem zažil, když nastala televize. Vysílalo se asi tři hodiny denně v černé a bílé, televizorní bedna byla velká jako dvě stodoly, kdežto monitor byl jen o něco větší než obrazovka chytrého Samsungu. Na týví se chodilo k sousedům a všichni si nosili přezůvky. 

Za první výplatu jsem si koupil kufříkový psací stroj, neb jsem se chystal být spisovatelem. Mám ho někde na půdě dodnes. 

Za druhou výplatu jsem si koupil páskový bateriový magnetofon Uran. Byl to jistý pokrok, protože nevážil 25 kg jako tehdejší výkřik magnetofonové techniky Sonet duo.

Gramofony ale stále vítězily a zlepšovaly se. Ještě mám ve skříni asi šest běžných metrů vinylu, jsou tam historické skvosty, ale nemám gramofon. Snad jednou v důchodu, jestli se ho dožiju…

Ze západní ciziny jsem si přivezl svou první kalkulačku na čtyři tužkové baterie. Cizí kalkulačky se potom rychle zmenšovaly, ale náš socialistický průmysl až do Listopadu chrlil mechanické kalkulačky na kličku. 

Vzpomene si ještě někdo v době, kdy pomalu mizí cédéčka, na magnetofonové kazety? Odešly do muzeí a za nimi i videokazety. 

Můj první počítač ještě za totáče se jmenoval Atari a daly se na něm hrát hry. Nikdy jsem se nenaučil programovat v jazyce Basic. Dneska už bych to asi zvládl, ale bylo by mi to k ničemu. 

Můj první opravdový počítač měl harddisk 20 mega. To bylo panečku! 

Co asi bude za dalších dvacet let? Budeme se usmívat nad dnešními telefony, které jsme považovali za chytré, a nad foťáky narvanými megapixely? A nad těmi primitivními sociálními sítěmi z dob, kdy bylo nutné bušit do klávesnice? 

Staneme se periferiemi počítačů mnohem chytřejších než my sami. Trvale připojenými za bděla i ve spánku. Jednou za maďarský rok se odpojíme a vyrazíme na vandr do lesa. A zmodernizované džípíesky budou celému světu sdělovat, u kterého stromu se právě nacházíme.