Hlediště plné, hned jasné, že si nikam nesednem. Taky to nepřicházelo v úvahu. Každé dva kroky jsme potkali nějakého známého muzikanta, kamaráda, pisálka, dávného spolupracovníka nebo zasloužilého trampa. Nebo jen odviděníznámého, který nás zdravil, a já se zoufale snažil přijít na to, kdo by to mohl být.

Mám stoprocentní neschopnost pamatovat si obličeje, mým hudebním životem prošly tváří desítky tisíc, a poznejte někoho, koho jste neviděli třeba třicet let. Ale byla to nádherná setkání. 

Když protřelý pořadatel hudebních událostí projde vstupním otvorem do festivalu, do tří minut pozná, jestli to funguje, nebo ne. A tady to sakra funguje. Produkční Hanka (na vedlejšák moje žena) má na to ještě větší cit než já. Taky si s produkční Porty Aničkou Roytovou o všem dobře pokecaly. 

Řevnické Lesní divadlo je přesně ten prostor, kam dnešní Porta patří. Pod stromy útulně, není vedro. Pravda, Porta je trochu menší, než když jsme ji v osmdesátých letech dělali na Lochotíně, ale atmosféru fakt má. A jako dramaturg oceňuji, že i v jednapadesáti letech je otevřená, tolerantní a nezaprděná. A nikdo tu už nekřičí: „Folk Portu spolk!“ nebo „Tohle na Portu nepatří“.

Jsem rád, že současná Porta našla své místo, přízeň diváků i muzikantů. Že má tým schopných a přátelských organizátorů. A že má po letech zase toho skvělého ducha, jako měla tenkrát, když jsme kličkovali s festivalem před bolševiky a každý rok pro něj hledali nové místo a dovedli ho až na Lochotín. Škoda těch roků, kdy se pak o ni přetahoval kde kdo, obchodníčci, tlučhubové a neumětelové. Díky Aničko, Zdenku, Jirko a všichni ostatní, že už nemusíme na tu starou dobrou Portu jenom vzpomínat. A díky za vřelé přijetí vámi i publikem.

Ale vzpomínání taky není k zahození. Z toho, co jsem si pamatoval já nebo přátelé, jsem sepsal knihu „S kytarou na zádech“, která je o dávných Portách a festivalech. Z té vám tady v blogu občas nabídnu nějakou „památku“. A jako příslib fotografie Jirka Hampla z Porty 1989 na Lochotíně.   

Jupp