Už od doby, kdy jsem tzv. rozum brala, jsem slýchala toto krásné sloví?ko. / A jist? nejen já/. Jde se do hajan – byla v?ta, která ve mn? vyvolávala pocit vzdoru.

Ukončit veškerou, v tu chvíli tu nejdůležitější, činnost z celého dne, nastoupit k večerní očistě a do postele. I po letech, svému synkovi, jsem kazila „rozjetý večer“, když jsem ho lákala na čistý pelíšek.

Dnes slůvko hajany ve mně vyvolává pocit něhy, klidu a tepla.

Před lety, na jedné z výletních cest, jsem zahlédla na strakonické silnici ukazatel a odbočku na Hajany. A jak to mám nejraději, ihned jsme odbočili a po pár kilometrech dojeli na dokonale napucovanou náves, malebnou, jak z kýčovitého filmu. Malý místní výčep s venkovním posezením, plný napucovaných lidiček, nejspíš chalupářů. Ti, téměř s děsem v očích, sledovali naši vyhlídkovou jízdu a velká úleva v jejich výrazech se objevila až v okamžiku, kdy jsme objeli náves a vydali se směrem zpátečním. Tak trochu jsme narušili jejich bohorovný klid.

Však je také psáno, že ke dni 28.8.2006 zde žilo 100 obyvatel, trvale osídlena je méně než polovina nemovitostí. Taková větší „lufťácká“ rodina.
Jak jsem se dočetla ve Wikipedii, již ve 14. století náležely tyto Hajany k Rožmitálskému panství, první zmínka pochází z roku 1318, kdy byl prvním majitelem pan Buzek z Rožmitálu.  Další zmínka je z roku 1393, kdy Hajany náležely panu Vilémovi ze Želče. Po jeho smrti je král Václav IV. v roce 1406 daroval klášteru v Ústí nad Lužnicí. Od roku 1558 patřily k Blatné, jejíž součástí byly do roku 1993. 1.1.1994 se Hajany osamostatnily.

Kdo na svých cestách nazdařbůh a do neznáma vyhledává zajímavá místa, tento malebný kout Jižních Čech by měl každopádně navštívit.

Mějte se nádherně a nejen na cestách, Vaše Marc