Náš život je stále otevřená čekárna. Čekání na výtah v panelovém domě, čekání na dobré slovo po zbytečné hádce, čekání na výsledek zdravotní prohlídky, čekání na návštěvu dětí a vnoučat, čekání na dopis od přátel…

Stále čekáme, jako bychom stáli na nádraží, kam má přijet jakýkoli vlak odkudkoli. Čekání má neznámou budoucnost! Neumíme se těšit právě prožívanou chvílí. I v okamžiku, kdy se radujeme, myslíme na to, co nám osud přinese. Radost? Pláč? Úspěch? Zklamání? Ta věčná čekárna je neměnná. Těšíme se na příští den a zároveň se bojíme nejistoty! Pokaždé, když odjíždím na vystoupení, strachuji se, zda přijdou diváci!
To neurčité slovo ČEKÁNÍ mne sužuje již od dětství. Před koncem školního roku jsem býval bledý, špatně jsem se dodechoval - čekal jsem, co se objeví na vysvědčení. Nebál jsem se rodičů. Bál jsem se čekání!

Krásným čekáním bylo, když jsme čekali na narození dětí. Ale i tam byl dotek strachu. Nyní, ve svém seniorském věku, vím bezpečně, že stínem, který je celý život s námi, je strach. Není den, abych nemyslel na poslední zastavení vlaku. Dávno skončila doba, kdy jsem dokázal čekání brát trpělivě. Léta přibývají! Ta tisíckrát omletá slova Válka, Teror, Revoluce, Diktatura jsou stále v mém duševním rejstříku. Není divu. Celé dětství jsem žil uprostřed debat dospělých. Nerad si přiznávám, že neočekávám, že je dokáži vymazat ze své mysli!

Na zdi u Zbečenského nádraží jsem před mnoha léty četl: „Čekala jsem na tebe, miláčku! Proč jsi nepřijel?“ Tenkrát jsem se rozhodl. Proč čekám na ten vlak? Čekání je nejistota! Opustil jsem nádražní čekárnu. Šel jsem silnicí, za sebou noční Zbečno, rozmlouval jsem s Měsícem, mával hvězdám. Radoval jsem se, že na nic nečekám! Po půlnoci jsem usnul v kukuřici u škarpy. Zdálo se mi, že na mne čeká maminka. „Kde jsi se toulal?“ říkala vyčítavě. „Nechtěl jsem čekat!“ odpověděl jsem. Maminka přikývla: „Nauč se čekat, Josefe, budeš to v životě potřebovat! Netrpělivost žádný vlak nepřivolá!“

Mnozí lidé odsuzují fejsbukovou zpovědnici. Začal jsem chápat trosečníky, kteří se jeden druhému svěřují. Vylévají si srdce. Já se svěřuji ve svých fejetonech. Psal bych je, i kdyby je nikdo nečetl.

„Nevím si rady s myšlenkou, že v kostelní zpovědnici je jediný farář. Na fejsbuku, v té Veřejné zpovědnici, dáváme své duše na pospas tisícům neznámých farářů!“

Sám sobě si říkám: „Vždyť jsem stejný! Jen zpovědnice je jiná! Čím více se svěřuješ, tím jsi zranitelnější!“

Člověk má mít tajemství. Když zaslechnu v telefonu větu: „Váš hovor je monitorován!“ je mi stydno za člověka, který tato slova musí sdělovat. Posluchač je hezké slovo na rozdíl od odposlouchávače. „Jeden o druhém víme všechno. Není tajemství a není naděje!“

Josef Fousek (vybráno z knihy „Z omšelého saka“ – 2019)