Jsem ovlivněn a očarován médii. Spousty informací a katastrofických zpráv mne deptají. Sny se mění ve skutečnost a skutečnost se mi zdá snem. Píše se rok dvou tisící třicátý devátý. Jsem stár sto let.

Scházím z kopce Říp, objímám českou lípu a opírám se o cepín. Jsem v zemi ´mlíčí a strdí´. Metropole mne vítá. Z tlampače slyším radostnou zprávu, že mám nárok na proplacení dovolené i po své smrti. Klopýtám bývalou Leninovou třídou. Přeskakuji výmoly a myslím na větu ryšavého mužíka: „Chceš-li ovládnout Svět, musíš se zalíbit blbým!“

Mrzí mne, že jednou skonám, neb jsem ve věku, kdy se odchází, a nedozvím se, jak dopadl tří tisící devadesátý díl seriálu Inseminace v oranžové ohradě. Usedám do auta s přetočeným tachometrem. Ujíždím dvacetikilometrovou rychlostí po právě opravované dálnici D1. Auta jezdí na fekální bioplyn. Krajinou se line libá vzrušující vůně. V důsledku totálního nedostatku plynu pěstují zemědělci hrách a fazole. Evropa a celý svět žijí v míru. V kasárnách pochodují bažanti. Jsem rád, že jsem v záloze od roku 1959. Atomové elektrárny se proměnily ve vyhlídkové rozhledny. Milovníci adrenalinových sportů a sebevrazi se radují, že mají českou Eiffelovu věž. Na Borech se otevřelo velké nákupní centrum. Lidé dostali rozum a zločinci vymizeli. Kráčím dál po cestách otců. V arénách zvučí písně festivalů. Každý druhý občan je muzikant, fotbalista, hokejista, zpěvák, herec, golfista, úředník, počítačový technik, boss nebo prezident firmy. Dělnické profese převzali pracovníci z dalekých krajin. Ve školách se učí nový oblíbený předmět Hrací stroje, v učňovských školách je oblíben předmět Gambler. V ulicích voní tráva, lidé se usmívají. Děti mají domovy v Mateřsko-otcovských školách. Svatby byly zrušeny pro všeobecný nezájem. S „lítačkou“ nasedám do tramvaje a tichý hlas oznamuje: „Příští stanice Hrdlořezy. Emigrace je zbytečná. Všude je to stejné. Na hranice se vracejí dráty.“

Foto: archiv Josefa Fouska