Parkoviště u kulturní restaurace U Boudů v Kolovratech bylo ještě za sluníčka plné a příjemný sál vedle restaurační části se od půl sedmé, kdy končily zvukové zkoušky, plnil vrchovatě.
Nebylo divu, protože v úterý 10. dubna, necelý týden po 4. 4., kdy by měl 83. narozeniny Wabi Ryvola, stálo na plakátech a plakátcích, že U Boudů bude hrát jeho brácha Miki Ryvola a s ním i nejen vzpomínky, ale hlavně radost vyvolávající Hoboes Revival Alva.
Tenhle kvintet (kytaristé Dick Zika, Martin Černý a Radek Fox Kučera, kontrabasista Emil Pinďa Makal a bicista dr. geologie Petr Balík Vohnout) také zahájil první polovinu koncertu písničkami Wabiho, protože na ty Mikiho tam měli přímo autora. H. R. A., jak se jmenují ve zkratce, znovu úspěšně zúročili každoměsíční hraní především ryvolovek v pražském hudebním klubu Alva a k písničkám z Wabiho hlavy přidali i jednu svou o čundráckém ohni.
Od samého začátku bylo jasné, že v sále sedí kamarádi, a tak nenucené špeky z jeviště střídaly hlasité poznámky z hlediště, muzikanti usrkávali pivo a bylo dobře.
Po přestávce přišel na jeviště jediný Miki a mohli jsme si užít autorovo podání řady jeho dávno znárodnělých písní, o nichž říkám, že jsou písničkami našeho života. A ani v tomto textu bych nechtěl zapomenout, že Bedna vod whisky se dostala i do školních učebnic a Prstýnek z trávy patří k velmi hraným skladbám na svatbách. Miki – který kromě písniček napsal i řadu jiných bezvadných textů, třeba povídek – se zachoval, jak máme u písničkářů moc rádi, a když zrovna nekouzlil prsty na kytaře a nezpíval, glosoval spoustu věcí způsobem, který vyvolával jak smích, tak zamyšlení. A když s vážnou tváří oznámil před jednou z posledních písniček, že to je novinka – tedy z jednašedesátého roku – uvědomili jsme si, že tenhle moudrý človíček už nám sype své písničky do života nějakých šedesát let.
Ovšem konec koncertu to nebyl a ani být nemohl. Miki přivolal na jeviště, jak řekl ´mladé kluky z Hoboes Revivalu´ a společně dali nejprve písničku Co zbejvá, kterou Miki napsal svému staršímu bráchovi k jeho 50. narozeninám, a po ní úžasnou vypalovačku Tunel jménem čas. „Umí!“ a obrovský potlesk, který zněl sálem během celého koncertu, byl k nezastavení, a tak se všichni muzikanti vrátili k mikrofonům a zazněla píseň, která vždycky – i na Fort Hazardu – končila hraní: Poslední se píseň zpívá. K závěrečnému hromovému potlesku se všichni v sále postavili, protože už nebylo, jak lépe Mikimu Ryvolovi vyjádřit poctu a díky.
Foto: Jiří Břicháč