O sedmičce se traduje, že to je šťastné číslo, a asi bude – soudě podle 17. Potlachu u Stráníků, který byl věnován sedmdesátinám (i když tomu asi nikdo nevěřil) trampského písničkáře z Lokte Vojtovi Kiďákovi Tomáškovi.

Poznalo se to nejen z účasti oslavence, ale především ze skutečnosti, že každá vystupující kapela (v případě Oty Maňáka i jednotlivec) zařadila do svého vystoupení nejméně jednu Kiďákovu písničku. A jestliže se o oblíbených umělcích říká, že zrají jako víno, pak tenhle potlach, věnovaný malému velkému muži, byl také jako víno.

Začal – jak se na potlachu sluší a patří – osadní sbor T. O. Modrá kotva, který nejen nasadil správnou laťku všemu dalšímu hraní, ale připomněl osadní zpívání v tom typickém stylu, kterému stačí jedna kytara. Poslední vagon pokračoval ve stejném duchu, dobříšsko - českolipský Naopak, který si právě na Kalku vybojoval postup do národního finále 51. Porty v Řevnicích, dokázal, jak výtečné a vyrovnané bylo letošní finále slavného festivalu. Hned po něm totiž vystupoval dobřanský Faux pase fonet a byla to další perla z řevnického finále, které zaslouženě - stejně jako Naopak – aplaudovalo potlachové obecenstvo na louce před kozí farmou Drexlerových.

Původně nominovaný Hráč de El Pado se taktak vešel na podium, protože jich bylo tolik, že se nikdo nedivil současnému názvu Sakum prdum. Přijeli z Brna a Vladislavi a typickou moravskou zpěvnost hned po nich potvrdila kapela Umbella z Drnovic. Pak přišel na řadu kapelník bohumínské skupiny Sluníčko, renomovaný čert ze svaté trojice Mikuláš, anděl, čert při pravidelných Mikulášských, které patří ke Kalku, Ota Maňák. Jeho vystoupení bralo za srdce, už když hrál na kytaru a zpíval, a vyvrcholilo nejdřív úžasným zpěvem Terezky Drexlerové, někdejší zpěvačky chomutovského bigbandu, dnes panímámy na kozí farmě, doprovázené jak Otou, tak Lubošem Stráníkem, a posléze písní Cikánův pláč, jejíž závěr zpívali na potlachu všichni.

Pak zmizela plachta, chránící připravenou pagodu před případným deštěm, od pomocného ohníčku přišla čtveřice zapalovačů ohně s fagulemi a podle tradičního rituálu zapálila ze čtyř stran slavnostní oheň. Za zpěvu trampské hymny Vlajka vzhůru letí byla na novém stožáru vedle podia vztyčena nová vlajka Potlachu u Stráníků, kterou dostal Luboš Stráník darem ke svému životnímu jubileu, které oslaví 28. srpna. Do plamenů pak Verunka Stráníková vhodila zelený věnec se vzpomínkou na všechny kamarády, kteří už tady s námi nemohli být. Byl mezi nimi nejen liberecký muzikant Pavel Havlík, ale především Terezčin muž Vašek Drexler, jehož bude stále připomínat i zmíněná vlajka, vyšitá podle Vaškova vzoru.

Praskání ohně pak doprovázelo i vystoupení jubilanta Kiďáka a nemohlo skončit jinak než Vojtovou nejznámější písničkou Toulavej. Finále pak obstarali domácí Stráníci s Mírou Ošancem a kontrabasistou Jirkou Znamenáčkem a po nich kapela, s níž Kiďák léta hrál, loketští Roháči.