Sedmým koncertem začal čtvrtý ročník Břevnovského Březňáku, tentokrát zase v klubu hotelu Alexander v břevnovském nejzápadnějším cípu Prahy. Do Plzně sice odtud vidět není, ale zato sluníčko sem posílá paprsky, dokud nezapadne. A sedmý je koncert proto, že uplynulé tři ročníky měly vždy jarní a podzimní část, tedy 3 krát 2 je šest, jak se učí již ve škole.

Můžeme být pyšní na to, kolik posluchačů reaguje na ambici duchovního otce festiválku Honzy Eisenreicha, který se od začátku snaží skloubit slavná nebo známá jména vystupujících s těmi, na něž sláva teprve čeká nebo teprve začíná.

Bylo to jasné hned na začátku: skupina Sekvoj, která má za sebou již 35 let vystupování na pódiích i u ohňů, tentokrát nebyla poslední v řadě vystupujících, ale první. Udala tón (pod dohledem tradičních zvukařů Pepy Balcara a Michala Bechyněho) nejen v písních, ale i v úsměvné konverzaci mezi písněmi a narvaný klub, kam už by se víc židlí nevešlo, rozzářily úsměvy spokojených posluchačů.

Po Sekvoji měl přijít host festivalu Franta Hacker, kapelník KTO, který vyměnil funkci šerifa  Ztracenky za neméně důstojný titul náčelníka sboru starších této slovutné osady. Ale není mu přáno být na Březňáku a zahrát pár písní ze Ztracenky, protože se sice vrátil z nemocnice, ale zůstal ležet v žižkovském bytě v péči své starostlivé ženy Dany. Tak jsem zkusil kouzlo, které mě kdysi na Portě naučil můj zkušenější kolega moderátor Vašek Souček: všichni v klubu upřeli svůj pohled směrem, kde je asi Žižkov, v duchu pronášeli mantru ´Franto, jsme s tebou, bojuj!´ - abych mohl telefonicky Frantovi oznámit, že jsme mu poslali z Břevnova stovku pohledů. Ale o písničky festival nepřišel. Přesně, jak jsem to napsal v úvodu. Místo barda Františka přišla čtrnáctiletá Sabina Uxová z Kolína, která vyhrála oblastní kolo Dětské Porty a kvalifikovala se do letošního finále, kde už loni získala druhé místo. Žákyně osmé třídy si suverénně poradila s pár otázkami, pochválila tátu i kamarády a doprovodila se na dvanáctistrunku náramným hlasem, kterým po třech písničkách zanotovala i slavnou píseň Dům u vycházejícího slunce.

Nebyla jedinou sólistkou večera, protože po ní přišel dvojnásobný vítěz Porty Martin Rous a šlo jen hluboce vydechnout, jak vyšíval na kytaře a doprovázel neuvěřitelně hbité prsty chytrými texty nezřídka inspirovanými naší dnešní situací.

Po přestávce, během níž klub hučel spokojenými rozhovory, přišel slavný Pacifik. Skvělý kytarista Honza Fruewirth Andělín, zpěvačky Marcela Voborská a Helena Maršálková a ředitel, autor, dramaturg a otloukánek svých spoluhráčů Tony Linhart, udávající tón legendě této muziky už páté desetiletí. Má kromě kytary i plechovou hubu, na níž doprovází některé songy k nadšení všech posluchačů, ale má i dobré nápady a nejen v písních. Aby například ustál některé typicky holčičí, některé typicky ženské invektivy svých zpěvaček- jako jediný z kapely se posadil! Nebudu vyjmenovávat jednotlivé písně, protože co píseň, to hit, Karlínské nábřeží samozřejmě zpívalo v refrénu celé publikum a Tulácké blues v závěru muselo být slyšet i v nedaleké oboře Hvězda.

Posledním vystupujícím jarního Březňáku byly Nové struny. A byl to závěr jaksepatří. Nejen kvůli rozřehtanému banju Kuby Jirouška, nejen kvůli jediné opravdové trumpetě (nepočítám-li tu na pusu Tonyho Linharta) Petra Bárty, nejen kvůli bezvadnému repertoáru, který obsahoval vlastní tvorbu, Semafor, Ivana Mládka, americké swingové hity i českou trampírnu. Nové struny jsou zkrátka kapelou, na niž stojí zato přijít kdykoliv a kamkoliv.

Čtvrtý ročník Březňáku skončil v sedmém koncertu jamem a máme se proč těšit na jeho podzimní část, která bude v přítulném prostředí Alexandra 21. října.

Foto: Jiří Břicháč