Log in

I Haná má Alibabu

Alibaba v Litvínově

Mezi Olomoucí a Litvínovem je přes půl republiky, a tak to vypadalo, že může v lednu být kolem tradičního a velmi kamarádského Setkání se Stráníky problém, protože v týdnu před třetím lednovým pátkem se tři dny na D1 uklízely pozůstatky úterní srážky třicítky aut a kamionů.

Naštěstí pátek přinesl oteplení, dešťové kapky a rozhodnutí olomouckých muzikantů, že raději pojedou přes Hradec, kdyby na D1 byly zas nějaké potíže.
A tak třetí lednový pátek začal v litvínovském Docela velkém divadle docela obvyklou písní Stráníků o zlých časech, za něž si mohla naplněná klubovna dosadit, co kdo zrovna chtěl a co ho trápilo. Co nebylo obvyklé, byl samojediný Luboš na pódiu s kytarou, protože Verunka od něho doma dostala pusu a zůstala v teple, aby se jí nezhoršil zánět středního ucha.

Hostitel Luboš si tedy pod nohama umístil tahák s názvy písniček a ujal se i průvodního slova, v němž především zaplesal nad tím, jaký začal společenský život u nich na kopci nad Českým Jiřetínem, kde se díky novým mladým majitelům penzionu Barbora scházejí každou středu a pokecají, zahrají, zazpívají, zamlsají, zkrátka užijí si. Před Vánoci se dokonce seznámili s německým vnukem bývalých obyvatel, kteří se po válce museli odstěhovat, a on se teď přijel i s rodinou podívat, kde to ti jeho příbuzní v minulém století žili.

Ale vraťme se do Litvínova a k olomouckým hostům Setkání. Protože Luboš Stráník se ujal vlastně moderování prvního letošního večera, položil jsem mu několik otázek, aby to vypadalo jako na brífincích v Poslanecké sněmovně.

Hostem prvního letošního Setkání se stala olomoucká skupina Alibaba. Jak jsi k ní přišel?

Alibabu jsem poznal už v Náměšti na Hané, tehdy na jednom z ročníků Zahrady. Potom při mém porotování na národním kole Porty v Řevnicích, tuším asi před deseti lety, možná méně. To jsme se k sobě už víc přiblížili. Nejenže se mi líbili jako kapelka, resp. trio, ale především jsme si, myslím, sedli jako lidé. Večer jsme skončili na společném sejšnu, kde se hrála jedna ryvolovka za druhou.

Máš naposlouchané jejich cédéčko?

CD samozřejmě naposlouchané mám, protože jsem byl jedním z prvních lidí, kdo jej dostal a hlavně podpořil. Jejich muzika mě baví, zavání swingem, bluesem a trampárnami, to já můžu hodně.

Co bys řekl o jednotlivých muzikantech tria?

Jirku Krbečka, zvaného Krby, považuji ve hře na kytaru za nástupce Mikiho Ryvoly. Neznám takového druhého kytaristu mladé generace, který ctí postupy, jež se ve swingové muzice používají, a má stejně jako Miki průpravu z velkého orchestru, kde se kytarista musí sakra snažit, aby se uplatnil proti žesťům. Krbyho melodie a texty, které zase píše jeho kolega Míra Vepřek, vlastně tvoří skvělou tvář této party, doplněnou přímým, průzračným, ale pevným hlasem zpěvačky Jarmilky Vepřkové. Míra v triu ještě hraje skvěle doprovodnou kytaru s takovou přesností, že není vůbec potřeba dalšího nástroje. A navíc oba hrají na gibsonky, bez přizvučení snímačů, prostě paráda.

Jsi zvyklý za 35 let společného hraní na Verunku. Co říkáš na zpěv Jarky Vepřkové, která chvílemi výrazně zpívá, chvílemi zachází s hlasem jako s hudebním nástrojem, chvíli napomíná na slovenské halekačky?

Mají s Verunkou jedno společné, zpívají altem, což já miluji. Používají dynamický způsob zpěvu a hlavně nezajíkají se při zpěvu, nedělají zbytečné kudrlinky, neřvou jak o život, prostě zpívají přirozeně, tzv. jak jim zobák narostl, a to mám opravdu moc rád.

Míra Vepřek potěšil lidi konstatováním, že písničkou, kde se zpívá, jak pejsek čůrá, si to polepili u svých dětí. Co s tebou dělají jejich texty?

Míra je výborný textař, nejsem až takový odborník na to, jak se píšou texty, ale jeho texty mě baví, a když je slyším, ač prvně, tak mám pocit, že už je dávno znám, což je známka nasazení na hit. Ne ten blbej prvoplánovej, ale opravdu kvalitní, tak uvidíme. Těším se, že jednou snad napíše spolu s Krbym nějakou pecku i nám.

V závěru koncertu sis s nimi zahrál ryvolovku Tunel jménem čas a evergreen Zelené pláně. Evidentně jste si to všichni užili. Jaké to je, když se potkají muzikanti, kteří si takhle rozumějí?

Miluji muzikantské fúze, je to vlastně takové, jako když si sedneš s nimi do hospody, zahrajete a jedete jednu věc za druhou. Jen tady to jde přes mikrofony do tichého posluchačstva. A hlavně s dobrými muzikanty, potažmo kytaristy, si vždycky rád zahraju.

Zase to byl moc příjemný večer, Alibabě se tleskalo moc, protože si to zasloužila. A Luboš navnadil diváky na příště, protože v únoru by mělo přijet Troníček trio, nikoliv celý Marien, a v březnu držitelé ceny Anděl Žamboši.

Foto: Pavel Šafář

Štítky výběr