Log in

Máme na koho být pyšní

Žamboši v Litvínově

Litvínovská Setkání u Stráníků patrně vejdou do historie našeho hudebního života, ale kultury vůbec. Měsíční večery v Docela velkém divadle jsou totiž nejen moc příjemným zážitkem a prožitkem, ale (abych použil používanější výraz) mapují velmi obsažně šíři i hloubku toho, čemu se říká ´v hudbě život Čechů´.

Do divadelního klubu totiž přijíždějí z různých konců republiky muzikanti, jejichž invence kolikrát bere dech. V březnu to například byli vsetínští Žamboši, držitelé cen Anděl z let 2006 a 2009, ale pořád zrající jako víno.

Verunka Stráníková byla po dvou měsících, kdy jí nějaký morybundus nedovolil zpívat, už zase na svém místě za mikrofonem. Mnozí – i kamarádi – ji nejdřív nepoznali, protože vzhled Indiánky Nšo-či nebo Ribany s černými copánky vyměnila za z polovičky vyholenou hlavu a nahoře blond kudrny, jako kdyby se zhlédla v nějakém profesionálním fotbalistovi nebo byla blonďatou Indiánkou kmene Cherokee, odkud asi pochází známé české slovo číro.
Naštěstí písničky, které Luboš s Verunkou zpívají, žádnou takovou změnou neprošly a nebylo divu, že když chtěli končit své úvodní vystoupení, publikum jim to nedovolilo a museli přidávat.

Obvyklé malé podium tentokrát bylo ze hry, protože tři Žamboši naplnili prostor pod pódiem vrchovatě různými krabičkami, mixpultíkem, mikrofony, dráty, šňůrami a především obsáhlým bicím zařízením Jury Nedavašky, které se kromě obvyklého kopáku a dalších bubnů skládalo i z jakéhosi xylofonu a dalších vymožeností, které vydávaly po úderu nebo pohlazení paličkou nějaký zvuk. Uprostřed této spouště kraloval Jenda Žamboch, který se stačil kromě zpěvu a hraní na kytaru svižně shýbat ke krabičkám, hejblátkům, upravovat zvuk i domlouvat se s ženou Stáňou, akordeonistkou a premiérově i hráčkou na příčnou flétnu, i s Jurou.

Výsledkem byl neskutečný zážitek, který mohl naplněný klub ocenit jen bouřlivým potleskem, což také dělal. Kromě dobrých textů, které něco říkaly – jak nás naučily už předchozí špičky – a velmi zajímavé souhry hlasů, akordeonu, kytary a bicích, jsem měl mimořádný zážitek i ze skutečnosti, že chvílemi patřila bicí souprava nikoliv jen k podpoře rytmu nebo muzikantského páru, ale k sólovým nástrojům.

Když večer končil, člověk si říkal jaká škoda, že Vsetín je tak daleko, a mohla mu udělat radost skutečnost, že Žamboši už dávají dohromady další desku. A být pyšný na to, jací muzikanti vedle nás žijí.

A také se těšit na 28. dubna, kdy bude v DVD Krušnohorské kolo Porty a hosty budou Vomiště z Děčína.

Foto: Pavel Šafář