Log in

O prolhaných klíčnicích

Litice nad OrlicíZ Litic nad Orlicí, půvabné vesničky v podhůří Orlických hor, odbočuje ze silnice cesta, posléze pěšinka. Točí se vzhůru mezi kameny, klikatí se mezi květinovými koberečky, stoupá zelení jahodníků, vzpírá se šlahounům maliníků, aby se ve stínu staletých stromů dopachtila na vršek k hradní bráně.

Aby jí vznešeně prošla, rozhlédla se a rozprostřela se uprostřed nádvoří v ruinách středověkého hradu. Z kdysi majestátního sídla toho mnoho nezbylo. Jen mohutná věž a zbytky vnějšího opevnění bohatě porostlé zelenkavým mechem. Přesto v nás toto místo vyvolá nejen pocit vznešenosti, ale také úcty a pokory k časům dávno minulým.  

Jiří z Poděbrad zdědil Litice po smrti svého otce v roce 1427. Jeho otec stál na straně husitů. Jiří se ke konci války připojil ke královskému vojsku, dobyl Prahu a nakonec to dotáhl až na správce království. Po úmrtí sedmnáctiletého Ladislava Pohrobka, po zvolení českou šlechtou se stává českým králem, jediným panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie. Pokouší se o obnovu českého království rozvráceného husitskou revolucí. Lid do něj dává veškerou naději. Ale král Jiří má zemi vypleněnou husitskými vojsky. Za husitů ve vzduchu visel dosud těžký pach kouře a krve, odkudsi zdálky řinčely meče, ržáli koně a půda se ustavičně chvěla pod jejich kopyty, lid strádal.

Hrad Litice byl za jeho vlády proměněn na nedobytnou pevnost. Rozšířily se a vyrostly pevné zdi vnějšího opevnění. Hluboký příkop byl opatřen padacím mostem. A tenkrát dal král postavit a vytesat vzácné průčelí kamenné zdobené brány.

V zemi se hádali kališníci s katolíky. Z Říma hrozil papež a z východu Turci. Po Jiříkově sporu s papežem, vystrčil růžky roku 1466 uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť. Za jeho vpádu do Čech byla majestátní a výstavná Litice svědkem udatných bitev, zvratů, vítězství i pokoření. Její sláva začala upadat, utichly výstřely, dunění kopyt, ržání koní a na strohý hrad se začalo zapomínat.

Pobořené zdi, zarůstající zřícenina na kopci obtočená řekou Divoké Orlice se stala domovem strašidel, bývalých klíčnic hradu. Říká se, že za jejich mladých let, ještě za Milukáše z Potštejna, byl někde ve sklepeních hradu zakopán nesmírný poklad. Od dob poboření hradu se mnozí snažili ten poklad najít. Kopali ve sklepeních, kopali v hradbách, ale nikdo se k němu ani nepřiblížil. A jestli znaly jeho přesné místo zlé klíčnice, kdo ví. Mohly o něm vědět, ale nemusely. Ale ty nepřející ženské by stejně nikomu k němu nepomohly. Jim ostatně to zlato a drahé kameny k ničemu zřejmě nebyly, ale kdo ví. Ostatně dělalo jim dobře, že je mohou střežit. 

Bývaly to krásné ženy a dodnes je jejich krása neopustila a stáří na nich nezanechalo žádnou stopu. Žijí v temných sklepeních ruin nikým nespatřeny. Jen jediný den v roce se zjevují a to vždy v poledne a o půlnoci. Jsou oblečeny od hlavy k patě celé v bílém. Ta s vlasy rudými jako oheň mívala jazyk ostrý jako břitvu a nevypustila z úst nic než zlostné řeči. Druhá klíčnice s prameny v barvě kaštanu s oblibou pomlouvala všechny obyvatele hradu i podhradí. Zlatovlasá kráska nalezla zalíbení v pletichaření a splétání všemožných intrik, zatímco poslední žena s havraními vlasy neváhala obrat o poslední peníz i toho nejchudšího z chudých. Povahou si byly podobné jako vejce vejci a i jejich duše bývaly k nerozeznání. V dobách, kdy měla každá z nich klíče u pasu a hrad ještě žil, uchylovaly se často k intrikám a neštítily se lhát ani krást. Ve sklepích byly plné sudy vína, a když upíjely, nic se nepoznalo. Byly proto často náladové, u ostatního služebnictva pro jejich prolhanost neoblíbené. Všechny čtyři se dočkaly spravedlnosti. Říká se, že si je odnesl čert rovnou do pekla. Jejich duše prý nikdy nenajdou klid. Toulají se mlčky po hradu, jako by hledali klid. 

Dodnes se lidé v Litici a okolí dušují, že je vidí jen v jeden zmíněný den, v poledne nebo o půlnoci procházet se po hradbách. Hledají prý klid v duši. Ale nikdy nechodí jedna nebo tři najednou. Vždycky jen v sudém počtu. Všechny čtyři nebo jen dvě. Ale který den že se procházejí, není známo. Nemají pevně stanovený termín. Proto je stěží zahlédnete, ale nic si z toho nedělejte. Není o co stát!       

Marta Urbanová

Zdroj foto: Wikimedia Commons, Olaf1541