Log in

Petr Bende a Porta jsou dlouholetí přátelé

Petr Bende letos zazpíval s Grajcarem

Muzikant Petr Bende už je natolik známý, že vám ho nemusíme představovat. Na Portě zpíval několikrát, naposledy s místním dětským souborem Notičky. Letos jsme ho měli možnost slyšet s cimbálovkou Grajcar. Co nám řekl před svým vystoupením na Portě? Dozvíte se z našeho rozhovoru.

Petře, na Portu jezdíš vždycky s nějakým zajímavým projektem a vždycky to je krásný zážitek, naposledy s řevnickým dětským souborem Notičky. Jak jsi přišel na to, dělat koncerty s cimbálovkou?

Vzniklo to v devadesátých letech, když jsem je pozval jako hosty na mé vánoční koncerty. Vždycky mě bavilo propojování hudebních stylů a snažím se o netradiční pojetí dodnes. Naše spolupráce bude letos slavit 14 let, je to radost propojovat ryze pop-rockový projev s klasickou cimbálovkou. A vlastně mě to vždycky k troše lidovosti táhlo. Příkladem jsou mé skladby Nad horů svítá, Tráva nebo na nové desce reSTART skladba Utonout. 

Obměňujete repertoár?

Repertoár jde ruku v ruce s naším vývojem a nahrávkami, které jsme udělali. Kluci vydali již dvě CD a já za tu dobo osm alb. Společné nahrávky máme dvě na CD a DVD, tak máme na čem stavět a vybíráme si vždy věci dle sestavy. Pokud jsme s kapelou, tak se nebojím větších aranží, a pokud s nimi hraji jen akusticky s kytarou, tak zase vybírám spíše písničkářské skladby. Vše se nám nádherně doplňuje a je skvělé, když s někým hrajete tak dlouho. Věříte si a emoce, která z toho vychází, je nepřeberná.

Kdy ses poprvé potkal s paní Portou?

Poprvé v roce 97 na předkole Porty ve Velkém Meziříčí, kam jsem se tehdy sám přihlásil, jelikož jsem chtěl prezentovat své vlastní písně. V té době jsem hrál v bigbeatové kapele na bicí, ale stále více mě to táhlo ke skládání a hraní sám s kytarou. Tak jsem se přihlásil jako písničkář, vypůjčil si od kamaráda elektroakustiku a jel jsem. A dopadlo to tak, že mám doma dodnes na stěně diplom za první místo. Mé jméno je tam nezapomenutelně zapsané. Táta pochází ze Slovenska, tak je spíše nesklonné. Mám tam napsáno: za první místo Petru Bendenovi. :-)

Děláš někdy taky koncerty sám s kytarou? 

Občas hrávám sám recitály. Je to osvobozující a jsem rád, že jsem schopen odehrát kdekoliv i samostatně. Na poslední desku, která vyšla v listopadu 2016, jsem písně skládal právě tak, jak jsem začínal. Oprášil jsem svou první kytaru, která mi dlouhá léta stála v rohu a prosila o výměnu strun, a všechny připravené písně jsem nahrál ve svém domácím studiu, jen hlas a kytara, včetně meziher, úvodů i konců. Prostě tak, ať píseň sama o sobě takto akustická má sdělnost, emoci stejně takovou, jakou by měla s aranží. Následně jsme s producentem Daliborem Cidlinským jr. zjistili, že je to správná cesta a doaranžovat album bude takto ideální. Deska zůstala energická, vzdušná a plná písničkářství v moderním hávu.

A jezdils třeba s kytarou na čundry?

Nedávno jsem jako host vystupovat při 35. výročí skupiny Kamelot v čele s Romanem Horkým, s kterým se známe opravdu desítky let, a moc mi v začátcích pomáhal. Tím místem koncertu byl Ketkovák. Bájné to místo plné trampů a historie. Toto místo psalo historii trampské a folkové muziky a já jsem rád, že jsem právě sem mohl vyrážet na výlety pěšky, na kole, s kamarády a prožíval tam spoustu indiánských dobrodružství. Moje rodiště Újezd u Rosic je opravdu kousek vedle. 

Jak vypadá tvůj normální den, když nemáš koncert? 

Pokud nemám koncert, naplno se věnuji svým dvěma synům. Mají nepřeberné množství energie, a tak buď sportujeme, nebo jsme nedávno dali dohromady rodinnou kapelu. Já hraji na kytaru, mladší Maxík na bicí a starší Matyas na cajon a dohromady zpíváme texty, které píší kluci a já je zhudebňuji. Už máme tři vlastní skladby. Je to radost.

Na bicí ses učil, nebo seš samouk? A máš bicí doma? A cvičíš?

Na bicí jsem se učil od pěti let a díky rodičům jsem mohl dělat rámus a zdokonalovat se. Bubny jsou můj život. Energii, kterou za sadou můžu vypustit, mi jiný nástroj nenabízí. Dodnes při koncertech s kapelou usedám za bubenickou sadu a užiji si sólo s mým bubeníkem. 

Jak skládáš písničky? S kytarou a swahilštinou? 

Písně buď vznikají dohromady text i hudba, což mám nejraději. Nebo mám melodii, celkovou strukturu písně a swahilsky nazpívanou. Jak rád říkám, jsem zapisovatel vlastních myšlenek, které mi zní jako tóny písně. Miluji ten proces, kdy vzniká něco nového. Třeba píseň Utonout, která má teď nově i videoklip, jsem nosil v hlavě hrozně dlouho. Její melodie má jihomoravský nápěv a čekal jsem na chvíli, kdy ji budu moci pustit na svět. Čekání se vyplatilo. Mám ji rád. Videoklip jsme natáčeli na Slovensku, Přešov, chráněná přírodní oblast Báchureň. Místa, kde se lidská noha moc neobjevuje. Horská služba nás vyvezla do výšky tisíc metrů a pak už jsme se toulali jen s tornou a natáčeli v místech lesů, luk a jeskynních propadlišť, kde se normálně člověk moc nedostane. Nachodili jsme desítky kilometrů a myslím, že výsledek stojí za to...

Míváš někdy autorský sen, že se ti zdá totální hit, a je tak jasný, že ho slyšíš a vidíš a myslíš si, že to nejde zapomenout, a ráno nic?

Mám teď z nedávna jednu píseň, kterou mám natočenou pod názvem RÁNO. V noci jsem šel spát a celou noc jsem ve snu skládal píseň. Ráno jsem se probudil, vzal do ruky kytaru a celou ji napoprvé zahrál a nahrál si ji do mobilu. V podstatě to bylo poprvé a byl to neskutečný zážitek. Mám ji připravenou na další desku. 

Tak to byl ten šťastný sen a píseň se narodila… Máš před sebou velký projekt, uvádět střídavě s Petrem Kocmanem a Denisou Markovou Folkparádu na regionálních stanicích ČRo. Budeš mít i možnost si tam zvát hosty. Těšíš se na to? 

Bude to moje první rádiová vlaštovka a už jsem se na něco takového chystal hodně dlouho. Těším se moc. Baví mě zvát si kolegy, hosty a nabízet posluchačům hudbu, kterou mám rad já i oni. Která je naše, česká a rozumíme jí. 

Pošilháváš taky po cizině? Najít někde možnost se prosadit za hranicemi…

Jsem rád, že jsem právě v sestavě mojí kapely a CM Grajcar mohli navštívit v roce 2013 Paříž a zahrát sólo koncert v neskutečném prostoru pařížské Invalidovny. Konkrétně v katedrále Saint Louise. Byl to největší zážitek mého života. Opravdu jsme do zahraničí přivezli něco našeho. Hráli jsme moje vlastní skladby, lidové písně a klasické koledy. Mělo to obrovský úspěch, a to jsme opravdu nezařadili jedinou anglickou píseň. Další zastávkou byl o rok později Curych ve Švýcarsku a letos se chystáme do Vídně.  Všechny koncerty v zahraničí máme v kostelech. Na Youtube máme z těchto dvou koncertů natočeny krásné dokumenty z cest.

Baví tě Instagram a Facebook? Pomáhá ti to hodně v komunikaci s fanoušky?

Je to skvělé propojení s fanoušky a hojně je využívám. V této době je to nejrychlejší plakátovací plocha na světě. :-) Komunikace s fanoušky je důležitá a nás s kapelou baví. Sledujeme reakce a v podstatě hned po koncertu vkládáme fotky a příspěvky, aby vše bylo aktuální.

Máš něco, co bys hrozně rád prozradil čtenářům ePortýra?

Porta jsou mé začátky, Porta je můj život a pokorně jí děkuji, že mě i přes mou žánrovou pestrost stále drží při sobě.

To je milé na obě strany… Díky za rozhovor.