Log in

Cokoliv nešťastného jde vyřešit, říká Voxel

Voxel vystoupil na Portě

Letos poprvé zazpíval na Portě mladý zpěvák, který se jmenuje Václav Lebeda a zpívá jako Voxel. Před pár lety se objevil na naší hudební scéně a vzápětí začala strmá kariéra tohoto písničkáře, který pobláznil nejen internet… A festivalovému zpravodaji Portýr poskytl rozhovor.

Co odstartovalo tvou pouť písničkáře? Touha? Někdo? Písnička, která se zrodila? Nebo je to nezvratitelná cesta?

Já vlastně měl ze začátku k „písničkaření“ dost daleko. První kontakt s hudbou přišel okolo sedmi let, kdy jsem si zamiloval klasickou hudbu díky mému dodnes oblíbenému filmu Amadeus a od té doby se to se mnou vezlo, ve třinácti jsme založili punkrockovou kapelu, sólově jsem začal vystupovat až od devatenácti, nejdříve s DJem. Dělal jsem elektro-pop a ničím mě to nenaplňovalo, proto jsem překvapivě přešel na zcela opačný břeh, který (jak jsem poznal a pochopil) se nazývá „písničkář“. V těchto vodách je mi nejlíp, kdo ale ví, co bude za rok, za dva, nerad chodím v kruhu.

Spolupracuješ s novými písničkáři a kapelami… Je to víc spolupráce, nebo kamarádství?

Naplňuje mě něco, co vnímám jako komunitu, skupinu lidí z různých koutů republiky, s různým pohledem na svět, ale přesto nás všechny něco spojuje – láska k hudbě a touha ji dělat naplno. Proto miluju, když se sejdeme s kamarádem/písničkářem Pokáčem, anglicky zpívajícími bratry Light & Love nebo buskerem Thomem Artwayem. Každý děláme něco jiného a možná právě proto je tak obohacující se setkávat, přátelit a spolupracovat.

Byl někdo na začátku tvého muzicírování, kdo ti řekl, hele, to je fakt dobrý, nahraj to? Nebo jsi to prostě nahrál? 

Nemusel mi to nikdo říkat, už od třinácti jsem věděl, že se jednou budu hudbou živit. Možná to zní přehnaně sebevědomě, ale nastavení jasného a upřímného záměru je dle mého zásadní a rozhodující. Naopak jsem spíš slyšel věty jako ´jó, hudba dobrý jako koníček, teď se ale věnuj škole, to má budoucnost´. Slyšel jsem, ale neposlouchal. Díkybohu!

Jaká je cesta samotného písničkáře a kdy přišlo v tvém případě první vystoupení? Na besídce? Ve škole? Mezi kamarády?

U mě je to podle mě malinko jinak, protože (jak jsem uvedl někde v předchozí odpovědi) nálepku „písničkář“ si lepím (je mi lepena?) na triko až tak poslední tři roky, dříve to bylo jiné, hrával jsem s kapelou a zpíval anglicky, experimentoval jsem s přírodními drogami a měl za vzor Jima Morrisona. Ale na první koncert si pamatuju dost živě, bylo to v příborském BAV klubu, kde jsme ve sklepě zkoušeli. Tehdy jsme zahráli dvě písničky od kapely Green Day a ještě jsme museli zaplatit, že si můžeme zahrát. Krásné to časy!

Máš v sobě ještě pel začínajícího nezávislého muzikanta, nebo už máš naopak pocit zodpovědnosti za svou tvorbu, za posluchače, manažera?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, když se ale teď o to pokouším, zjišťuji, že mě vlastně odjakživa táhl ten velký hudební svět, promýšlet aranže písniček, snažit se tvořit chytlavé písně, řešit image, dříve s kapelou i choreografické prvky ve vystoupení, komunikaci s promotéry, kluby… Vždy jsem chtěl dělat hudbu, která bude rezonovat jak se mnou, tak s posluchači. V tom jsem neuhnul a mám to pořád takto.

Kolik jsi složil písniček, než přišel úspěch na internetu? A píšeš, jen když je chuť, nebo cíleně, teď a zítra zase?

Písniček jsem dříve před sólovým hraním složil asi 25, teď, co si říkám Voxel, je jich asi 40, ale až v poslední době, kdy tvořím písně na třetí album, jsem se odhodlal být stoprocentním autorem všech songů, dříve jsem spolupracoval s kamarádem Pokáčem, jelikož jsem česky psát neuměl. Neříkám, že teď umím, ale minimálně se už za to, co vyplodím, nestydím. A kdy píšu? To je dost specifické – vždy, když na to nemám čas, třeba když mám mít pracovní schůzku, když jedeme na oběd k prarodičům… Protože až TEHDY v samotném psaní není ona známá křeč nebo lpění, jednoduše na to není čas. Když si sednu a řeknu „tak a teď něco napíšu“, nestojí to většinou za nic.

U písničkářů je text veledůležitý. A témata se rodí z poznání… Čteš? A jaké knížky?

Čtu a poslední dobou čím dal víc a radši. Vždy si oblíbím jednoho autora a od něj čtu vše, co jde, dokud se jej „nepřejím“ a nedám šanci zase někomu dalšímu. Obecně mě baví témata okolo sebepoznávání, Indiánů, domorodých kmenů… Ale zrovna teď je mým favoritem japonský spisovatel Haruki Murakami. Před tím to byl Josef Formánek.

A co bylo v tvém případě vlastně dřív? Básnička a pak z ní píseň, nebo melodie a pak k nim texty?

Pokaždé to je jinak, například nový oficiální singl, který budeme vydávat v září, vznikl v autě při cestě na koncert, kdy jsem si hrál jednu anglickou píseň a do ní zpíval novou melodii. Na tu jsem pak napasoval text, který byl inspirován úžasným zážitkem – přechodem přes žhavé uhlí. 

Mají na tvoje písničky vliv dívky a jejich svůdnost? Nebo se to dívek spíš netýká?

Má žena a spřízněná duše je obrovskou inspirací pro celé nové album, stejně jako náš milovaný syn. Ti, s nimiž jsem dennodenně, jsou tou nejintenzivnější inspirací.

Co tě štve teď v této době a co tě naopak zahlcuje radostí?

Co mě štve, to si můžu vyřešit, protože další věc, která mě naplňuje, jsou autoterapie neboli terapie, které může člověk praktikovat sám na sobě, já rád používám „metodu RUŠ“ a „holotropní dýchání“. Učím se, že to, co mě trápí v současnosti, má vždy kořen v minulosti, nejčastěji v dětství, porodu, prenatálním období… A to, že jde opravdu COKOLIV nešťastného vyřešit, mě naplňuje velkou radostí.

Myslíš, že je velká hranice mezi láskou a zavržením?

Myslím si, že pravá láska nezná hranic, omezení a popisu, jen a prostě JE, proto nevidím jedinou souvislost se zavržením. Pokud se člověk cítí zavrhnut, případně zavrhuje vše okolo, i to má příčinu v dětství (a dá se vyřešit), alespoň dle mého.

Na koho ses mohl v životě vždycky spolehnout? 

Na sebe. 

A co rád jíš a piješ a kam utíkáš před hudbou, jestli utíkáš?

Mým záměrem je co nejmíň utíkat a co nejvíc být, mimo koncerty jsem ale rád s rodinou, rád se učím od našeho syna Venouška, občas rád vařím, jím, medituju, dýchám, chodím, běhám… :-)