Log in

Petr Janda: Potřebuju hrát, co bych jinak dělal?

Petr Janda vydal nové album

Krátce před 75. narozeninami muzikanta Petra Jandy vydal Supraphon album s názvem Ještě držím pohromadě/ Best Of. CD s podtitulem 21 (skoro) sólo hitů 1985 – 2016 obsahuje nahrávky mimo skupinu Olympic od roku 1983, kdy Petr Janda napsal hitový duet Jedeme dál pro Petru Janů.

Na výběru nechybí projekty z vydavatelství  Best I. A., jako například album Čeští mistři rockové kytary nebo Kulhaví poutníci z roku 1996. Samostatná aktivita hudebníka je zmapována písněmi ze sólových alb z let 1998 a 2008 Co je dobrý a co zlý a Jednou jó, jednou né. Muzikál Ať žije rokenrol! napsaný Petrem Jandou a textařem Karlem Šípem připomíná dosud nevydaná verze titulní skladby.

„Na albu nemůže chybět hit z prvního sólového alba Jsem tak línej, balada Nějak se vytrácíš, má lásko nebo první duet s dcerou Martou Vzpomínka na ostrovní zemi. Možná bychom mými skladbami natočenými mimo Olympic zaplnili i dvě cédéčka. Ne že bych byl tak pracovitý, ale už to dělám dlouho a hrál a zpíval jsem s kdekým," řekl Petr Janda k této kompilaci.

Skupina Olympic letos oslaví 55 let existence koncertem s mnoha hosty 9. prosince v pražské O2 Areně. Ještě předtím si kapela 12. května v Malostranské besedě v Praze připomene 30 let od tragického úmrtí svého klavíristy Miroslava Berky. Součástí koncertu bude i křest troj-boxu LP Souhvězdí šílenců, Souhvězdí drsňáků a Souhvězdí romantiků a profilového alba Jiřího Valenty. 

U příležitosti vydání alba Petr Janda poskytl rozhovor.

Vaše nové album je průřezem tvorbou, která vznikla mimo Olympic. Z té je asi nejznámější spolupráce s Petrou Janů. Jak na ni vzpomínáte?

To bylo samozřejmě skvělé. Udělali jsme spolu dvě její desky, kde jsem byl producent a autor. Na té první jsem dokonce měl stoprocentní zastoupení, na druhou pak napsal nějaké písničky i Ota Petřina. Ale tak velký šlágr, jako jsou na té první nejslavnější Jedeme dál nebo Není nám už sedmnáct, tam už nebyl. 

Skladbu Ještě držím pohromadě, která dala vaší desce název, jste paradoxně nahrál už v roce 2008. To jste asi netušil, že tak dobře “držet pohromadě” budete i skoro po dalších deseti letech?

To opravdu ne. To bylo docela zvláštní. Moje manželka tehdy chtěla, abych jí napsal písničku. Tak jsem jí složil tenhle upřímný obraz mé tehdejší duše a tělesné schránky, to, jak se cítím. Okolo toho sloganu jsem šmejdil dlouho. Jenže ona tu písničku moc nepřijala, měla zjevně představu romantické pomalé skladby, jako bylo Okno mé lásky, a nebyla příliš spokojená. Ale já tu písničku mám rád, na sólových koncertech ji často zpívám.

Pomáháte nějak tomu “udržování se pohromadě”?

Bez toho už by to nešlo. Snažím se být aktivní, třikrát týdně chodím hrát tenis, občas ráno vozím děti do školy a do školky. Teď na jaře se rád starám o kytičky a o zeleninu na zahradě. Plavu, lyžuju, letos v zimě jsem dokonce i bruslil. Jako zamlada (smích).

Aktuální deska je výběr, často i unikátních rarit. Uzavírá ji instrumentální skladba ze spolupráce s Lubošem Andrštem a Lubomírem Brabcem. Jak k tomu tehdy došlo?

To byl projekt, který jsme udělali asi před deseti lety. Říkali jsme, že spojujeme jazz, rock a klasiku. Hráli jsme všechno možné. Turné bylo velmi úspěšné, pak jsme to i nahráli. 

Jen vlastní instrumentální album jste nikdy mít nechtěl?

Hodně jsem o tom přemýšlel. Původně jsem byl houslista, tak jsem si říkal, že bych si vybral některé věty z houslových koncertů, které jsem hrával, a nahrál je na kytaru. Ale nějak jsem nakonec k tomu neměl sílu.

Kdy jste mimochodem držel housle naposledy v ruce?

Předevčírem. Moje holčičky chtěly zahrát, tak jsem jim zahrál. Ale už je to moje hraní bída. Je to nejkrásnější nástroj, jaký lidstvo vymyslelo, ale je těžký. Nikomu nic nedá zadarmo. Houslové mistry jsem vždy obdivoval, tu jejich preciznost, s jakou kladou prsty na milimetry přesně, měli by jim dávat Nobelovu cenu. 

A nahrát další sólovou písničkovou desku jste chuť neměl?

Příští rok určitě ne, to chci udělat novou desku s Olympikem. Tak možná potom. Ale abych pravdu řekl, moc jsem o tom zatím nepřemýšlel. Ono je dnes nutné začít jinde - nejprve je potřeba najít někoho, kdo má chuť to vydat.

Baví vás pořád psát písničky?

Baví. Ale píšu je až tehdy, když je čas. Do šuplíku chuť psát nemám.

Podobné výběry pro vás vždy sestavuje váš skalní příznivec Oldřich Zámostný. A bylo tomu tak i tentokrát. Zasahoval jste mu nějak do jeho výběru?

Já jsem ho o to přímo požádal. Na rozdíl ode mne má fenomenální paměť. Já bych určitě na něco zapomněl. Když - pokud to přeženu - potřebuju vědět, jaké kalhoty jsem na podiu nosil v roce 1970, tak se ho zeptám a on mi to z hlavy řekne. Je to nepsaný předseda našeho fanklubu, pořádá různá setkání, promítá na nich různé archivy, které někde objevil nebo mu je někdo poslal, nebo pouští různé raritní nahrávky, třeba když jsme hráli v USA nebo v Austrálii. Má mou plnou důvěru a udělal to myslím výborně.

Trochu mě překvapilo, že převažují svižnější skladby, ačkoli jak jste sám řekl, vás mají všichni spojeného spíš s pomalými baladami. Skladby jako U hrobu neznámého úředníka jsou na desce v menšině.

Psát pomalé písničky je ale mnohem snazší. Lépe se tam dostávají emoce. Vždycky když skládám novou desku, dělám nejdříve ty rychlé. Ty pomalé pak vždycky nějak zvládnu. Ale ty rychlé jsou těžké.

Vždycky spoléháte jen na sebe? U hvězd světového popu už dnes začíná být nejdůležitější postavou nahrávání producent.

To je zajímavé. Já jsem vlastně pořádně nikdy s žádným opravdovým producentem nespolupracoval. A dokonce se mi ani žádný nenabídl. Ale nijak se tomu nebráním, naopak bych to přivítal. Na té příští desce Olympiku už s producentem domluvený jsem. Těším se na tu zkušenost, jen se bojím, že mám natolik vyhraněné názory, že se nad tím pohádáme (smích).

Kdo jím bude?

Miroslav Váňa. Je to Čechoameričan, působí v Berklee College v Bostonu, v březnu jsme se domluvili. Dělal mi tam koncert, skamarádili jsme se, na aktuální desce je jako bonus Želva, v podobě, jak jsme ji tam nahráli. Přijede za námi i se svými studenty, já je ubytuju, natočíme desku a pak nejspíš spolu uděláme i nějaký koncert.

Koncertujete pořád a často, v klubech i na malých městech. Dnes už je to nezvyklé, všechny velké kapely už dělají jen pár koncertů ročně, malá turné po halách a stadionech. Vás by podobný přístup nebavil?

Vždy odpovídám, že my jsme “muzikantská kapela”. Neděláme to, jen abychom vydělali peníze nebo abychom se mohli vychloubat, kolik na nás přišlo lidí, ale protože nás to prostě baví a chceme si zahrát. A já sám hraju ještě i mimo Olympik, pořád s někým. Nebo i sám. Nechci se o tu radost připravovat. Někoho baví automaty, jiného malování, mě baví hrát na kytaru. 

Podívejte se na některé kapely. Hrají pomalu jednou za dva roky, udělají obří koncert, přijdou tam tisíce lidí, mají tam obří aparaturu, která je stojí pomalu víc, než vyberou… Jakou z toho můžou mít radost? Vždyť musí mít trému, že to zkazí, když tak dlouho nehráli! Já bych takhle fungovat nemohl. Já potřebuju hrát. A taky - co bych celou tu dobu dělal?

Zdroj: Supraphon