Log in

Jubilejní Březňák

Jubilejní Březňák

Zhruba týden před stými narozeninami naší republiky vyvrcholila desátým koncertem první pětiletka zatím nejmladšího pražského festivalu, který má ročně dva koncerty – na jaře a na podzim.

Mezi skutečnostmi, kterými se odlišuje od festivalů jiných, je například to, že v pěti letech trvání se ani jednou, dvakrát, natož víckrát neobjevilo jméno vystupujícího účinkujícího. S jedinou výjimkou, kterou tvořila spolupořádající skupina Sekvoj a nyní v tradici Sekvoje pokračuje skupina Terrakota.

Terrakota (pro neznalce uvádím, že to je pálená hlína, do které když ťuknete, ozve se dobrý tón, tedy vhodný název hudebního bandu) také zahájila desátý Březňák ve velkém stylu a předznamenala tím nejlepším možným způsobem jubilejní koncert. Výtečný kytarista Fox a Karolina Skalníková, Olda Dolejš a Pinďa Makal, trio, které spolu hrávalo už v Sekvoji, zahráli asi nejlepší koncert své zatím nedlouhé historie.

K Březňáku už tradičně patří hosté, kteří buď jen povídají, nebo – pokud jsou to muzikanti - také něco zahrají. Tu první skupinu reprezentoval pozvaný Ivo Šmoldas, jehož perlení v jednom z předchozích Březňáků v klubovně hotelu Alexander vyvrcholilo poznámkou, na kterou jistě nikdo z přítomných nezapomene. Bylo po volbách a Ivo na dotaz, co jim říká, odpověděl, že ke komentování voleb jsme si nemohli vybrat lepší místo, kdy jsme na Bílé hoře… Tentokrát bylo zase po volbách, ale neudělali jsme to Ivovi schválně. Pravil, že se jim až tak moc nevěnoval, ale vzpomněl si, že když se volil prezident, byl kdesi na Moravě a zjistil, nejen že tam mají také Bílou horu, ale že Bílých hor je v naší zemi ještě několik, takže o budoucnost voleb máme postaráno.

Písničkářskou – u nás velmi oblíbenou a kvalitní – oblast hudebního života, reprezentoval od Pána Boha obdařený kytarista, zpěvák (a také hudební pedagog) Martin Rous. Hrál, zpíval, dokonce poradil v písni i větu, která brání rozchodu zamilovaných dvojic a potěšil i plný sál originálním pojetím známé písně o poli s bavlnou, stejně jako závěrečným nesmrtelným hitem Elvise Presleyho.

Trampská muzika u nás patří už nejméně půl století do společnosti k folku a country a na Březňáku to potvrdilo kvarteto Hoboes Alva Revival, které drží prapor legendární skupiny Hoboes, kde hrávali oba bratři Ryvolové, a ryvolovky také ovlivnily celou řadu generací a hrají se dodnes. Martin, Dick, Fox a Pinďa rozezpívali naplněný sál Kulturního domu Malý Břevnov a nezůstalo jen u ryvolovek. Stejně jako nezůstalo jen u hromového potlesku, ale přidalo se i nadšené hvízdání.

Hostem jubilejního Březňáku byl zakládající člen Spirituál kvintetu, doktor hudebních věd, vynikající loutnista, porotce mnoha ročníku Porty – a takhle bych mohl pokračovat ad libitum - Jiří Tichota. Už předem při potvrzování své účasti se podepsal jako poslední trochu žijící zakladatel českého folku a na místě pak prohlásil, že bez ohledu na případné otázky on má připraveny své odpovědi… Zkrátka byl to ten Jirka, s kterým je výsostné potěšení si povídat, protože – bez ohledu na všechny předchozí noblesní charakteristiky – je to především ohromně vtipný a hlavně moudrý člověk. Zavzpomínal na léta minulá, dobrá i horší, zavzpomínal na koncerty, na něž zapomenout nelze, připomněl, jak si s nimi zazpívali We shall over come i prezidenti Havel a Bush, napjatý sál sledoval každé jeho slovo, v závěru popřál českému folku, hlavně aby vydržel, a odešel si naladit kytaru, aby se mohl za chvíli vrátit s celým Spirituál kvintetem, který – jak řekl trochu s hrůzou – ze století republiky hraje 58 let a to prý je už skoro třetina doby…

Vystoupení sedmičlenného kvintetu Jiří Tichota, Veronika Součková, Jiří Holoubek (prý zlomek slavného českého cestovatele Emila Holuba), Jiří Cerha, Zdena Tichotová, Dušan Vančura, Pája Peroutka bylo neskutečně důstojným završením nádherného večera. Nejen že se představili jednotliví členové jako sólisté, ale zazněly i písně, které ke kvintetu patří už léta a i v těch těžkých dobách minulých přinášely radost, naději a sílu. Taky zpíval celý sál, včetně už několikátého přídavku, kterým byl i v české národní historii památný song We shall over came a zněl tak, jak může znít ze svobodných hrdel občanů, kteří slaví sto let své republiky.

Foto: Jiří Břicháč