Log in

U Bečvářů k nezaplacení

Miki Ryvola

Už v osmašedesátém roce minulého století se v sále restaurace U Bečvářů v Buštěhradu hrálo divadlo. Karel Tejkal ve čtvrtletníku Vital připomíná začátky Pražského jara.

Karej Tejkal píše: „… když po premiéře Hamleta při odchodu z divadla procházel Jiří Adamíra tleskajícím špalírem diváků, nebyla to jen pocta herci, ale zároveň i forma jakéhosi společenského protestu. Jakási manifestace semknutosti lidí, kteří už začali fandit jiným hodnotám než těm oficiálně předkládaným.

Letos – o padesát let později – máme zase osmičkový rok. U Bečvářů se koná už nějakou dobu série nádherných koncertů, která se jmenuje Zastavení v čase. Hráli tu Nezmaři, Spirituál kvintet, Wabi Daněk, abych jmenoval (stejně jako inspirátor těchto hudebních svátků Jan Paulík) aspoň pár jmen. Ten letošní, už 22., měl za hosty znamenitou severočeskou skupinu Stráníci a především legendu naší trampské muziky Mikiho Ryvolu.

Jan Paulík s kytarou na krku přivedl skupinu K nezaplacení, trochu oslabenou vinou chřipkové epidemie, ale moc znát to nebylo, protože vedle dvou kytaristů a baskytaristy ovládala Lenka Musilová svůj hlas, flétny, klávesy i perkuse. Kvarteto věrno nejlepší tradici českých písniček si dávalo dobrý pozor na srozumitelnost, začalo Žalmanovým songem Byla vojna byla a pokračovalo nejen svou tvorbou (baskytarista ukončil jednu písničku konstatováním „ani ty deprese už nejsou, co bejvaly!“), ale dostalo se i na Pepu Štrosse či třeba Boty proti lásce. Ale vystoupení téhle skupiny mělo i jiné klady. Například si s nimi zazpívala paní místostarostka Magda Kindlová písničku Věry Martinové Malý dům nad skálou, Jan Paulík upozornil, že v publiku sedí paní spisovatelka Renata Šťastná, jejíž poslední knížka Vzpomínkomat svým čtrnáctitisícovým nákladem skoro pětkrát převyšuje náklad, který se považuje za úspěšný, a ukázal zaplněné restauraci Jana Řeháčka, kandidáta na prezidenta fanklubu jejich skupiny.

Stoupající náladě odpovídalo vystoupení Luboše a Verunky Stráníkových, podporovaných kontrabasem Jirky Znamenáčka. Také oni vzpomněli na tvůrce písniček, které zpívají buď takto, nebo někdy ještě s Mírou Ošancem a pozorné publikum jen roztáhlo úsměvy, když se dozvědělo, že zazní píseň dvou známých písničkářů George Harissona a Luboše Stráníka…

A přišel Miki Ryvola. Autor mnoha písniček, které už zlidověly, i řady nevázaných textů, kytarista i zpěvák slavné skupiny Hoboes, z níž už zůstal sám, šerif osady Zlatý klíč, zručný keramik, který vystudoval keramickou školu v Bechyni, ozdoba budějovických Nezmarů, s kterými v posledních letech vystupoval, člověk, který už asi osm let říká, že hraní zanechá a bude se věnovat jen keramice, ale naštěstí pořád hraje a těší svými písničkami. Taky ho kamarádi neustále přesvědčují, aby hraní nenechal, byť – jako u většiny správných kapel – existuje už i Hoboes Revival Alva. Ostatně s ním si Miki zahraje moc rád.
A tak zazněl Jarní kurýr, Září, Poslední míle, Co zbejvá a další perly Mikiho autorského náhrdelníku, k němuž má Miki už potřebný odstup třeba tím, že zahraje novinku. Ovšem z jednašedesátého roku… Pak si pozval Stráníky, protože vždycky říkal, že nejraději hraje na slezině. A byla to jízda.

Většinu písniček zpíval narvaný sál s ním, a když Miki skončil a chystal se odejít, zvedlo se publikum jako jeden muž a tleskalo. Bylo to jako při Oskarech nebo když Českého lva nebo Thálii dostává někdo za celoživotní přínos žánru. Taky aby ne. Miki si zase sedl, přehodil nohu přes nohu a spustil Bednu vod whisky. A protože ani kolektivní podání téhle písně neznamenalo konec 22. zastavení, kývl jen na Luboše a dali písničku, která na koncertech Hoboes i při hraní na osadním Fort Hazardu znamenala konec: Poslední se píseň zpívá.

Foto: Jiří Břicháč (archiv)

Štítky výběr