Log in

Vybíráme si struny II

Tomáš BerkaPřed začátkem léta jsem sliboval, že se vrátíme k tématu výběru strun. Máme tu začátek nové divadelní a koncertní sezóny, takže je nejvyšší čas slib splnit. Během léta jsem měl tu čest se s mnoha z Vás potkat a vést diskusi na toto téma.
Nejčastějším dotazem byl dotaz jak často struny měnit. Odpověď je a není jednoduchá. Struna je z fyzikálního hlediska napnutý drát, popřípadě silonové vlákno a to buď hladké, nebo omotané tenkým drátkem tzv.opředením. Tyto materiály jak je známo podléhají oxidaci a korodují a to bez ohledu na to, jestli na struny hrajete a nebo ne.


Z toho vyplývá, že maximální životnost „znělé“ struny je cca šest měsíců v napnutém stavu na nástroji. U nástrojů drnkacích, mezi které kytara patří dochází při hře k značným strukturálním změnám materiálu – lidově řečeno struna se ohrává, až se stane „neznělou“ a nezřídka kdy dochází i k přetržení bez vlivu např. agresivní hry na nástroj. Výdrž znělosti je přímo úměrná kvalitě používaného ostrunění a stylu hry hráče. Osobně bych doporučoval při běžném víkendovém hraní struny měnit nejpozději jednou za tři měsíce. Profesionálové mění struny klidně i před každým vystoupením, aby zachovali barvu tónu svého nástroje, jelikož je nezbytnou součástí jejich hudebního projevu.
Vraťme se teď postupně k jednotlivým druhům strun.

Nylonové struny
Nylonové struny jsou naprostou nezbytností pro ostrunění klasické kytary (tzv. španělská kytara neboli španělka). Mají menší „tah“ na přední desku nástroje, nežli struny kovové a nástroj je na jejich použití cílně konstruován. Stejně tak jako struny kovové mají několik stupňů „tvrdosti“ a to zejména v závislosti na použitém druhu materiálu, ze kterého jsou zhotoveny. Jejich konstrukci jsem popsal v minulém článku a tak se pojďme věnovat bližšímu rozlišení. Tvrdost strun, barva nylonu a materiál opředení je vždy uveden na obalu.
Materiál opředení je prakticky totožný, jako u strun kovových v levnějším provedení tvořen různými slitinami a u dražších provedení potom barevnými a drahými kovy. Běžně se používá povrchově upravená měď (zpravidla se používá cín), bronz, fosforbronz, stříbro a jeho slitiny a zlato. Ve vyjímečných případech se setkáváme s různobarevnou eloxací (barevná galvanická úprava povrchu kovu) opředení. U naposledy zmíněných musím po zkušenostech dodat, že barevné struny jsou na pohled velmi efektní, nicméně z akustického hlediska v převážné většině nestojí za nic. Je to dáno i chemickým složením materiálu opředení, většinou s přítomností hliníku schopného navázat na sebe barvivo. Barva nylonu je v základu buď čirá, matná, nebo černá. U strun speciálního určení se běžně vyskytuje světle modrá, fialová, medová a to v čirém provedení. Jde o to, kdo struny vyrábí a na jaký hudební styl nebo projev jsou předurčeny. 
Měkčí struny jsou určeny pro školní výuku hry na nástroj, střední tenze je určena dle kvality ostrunění od nastudování složitějších skladeb až po koncertní přednes klasického repertoáru a tvrdé struny pro expresivní a razantnější kytarový projev (např. Flamenco, Fado, romantická sóla do rockových balad apod.). Opravdoví kytaroví mistři si většinou pro kvalitní přednes sílu a tenzi strun kombinují tak, aby tón jejich mistrovského nástroje byl co nejdokonalejší, v závislosti na jejich herním stylu popř. přednesu dané skladby ( to je ovšem pro běžného hráče oblast za prahem magie).

Dostáváme se k drobným radám a typům a trikům.
Základem dobrého tónu je udržování strun v čistotě pomocí běžně dostupné chemie, kterou dostanete v libovolné prodejně hudebních nástrojů včetně textilií k tomuto určených.
Klasický studovaný kytarista ví o problematice nylonových strun téměř vše, takže tomuto typu hráče se v této chvíli věnovat nebudeme. Pojďme trochu někam malinko stranou, třeba k folku. Na festivalech jsem v létě potkal několik mladých lidí, které fascinovala barva tónu nylonových strun, ale sami si moc nevěděli rady, jak dosáhnout, alespoň trochu optimálního tónového výsledku.
Vytvořme si jeden modelový příklad. Hráč okolo dvaceti let vlastní klasickou kytaru se zabudovaným aktivním snímačem bez valných zkušeností hry na pódiu a „velkou festivalovou aparaturu“. Přihlásí se do interpretační soutěže, doma cvičí, jako o život a nástroj (zpravidla vyroben v Asii) mu dle jeho měřítek zní přímo božsky, ale v konfrontaci s pódiem jeho tónový projev totálně selhává. Pokud je nástroj správně seřízen, baterie v elektronice kytary nová a nabitá, jsou příčinou struny. Osobně bych doporučoval „dražší“ sadu střední tenze se stříbrným opředením a matným nylonem. Důvodů z praxe je několik.
Hrajete li na slunci, zpocené ruce po matném nylonu nekloužou. Střední popř. tvrdší tenze zajišťuje stabilitu struny na hmatníku, takže vám tón nikam neujíždí a statisticky se dopouštíte menšího počtu chyb (zbytek mají na svědomí nervy). Tón je pevnější a dává vám komfortnější pocit ze hry.  Stříbrné opředení basových strun potom snižuje možnost ohřevu struny sluncem, čili její rozladění v rámci teplotní roztažnosti materiálu. Tato prostá volba v kombinaci se správným navinutím strun vám může zachránit celé vystoupení.                 
Další rada zní - nepoužívejte k ozvučení nástroje jenom snímač nechte si přistavit i nástrojový mikrofon pro dosažení autentičnosti barvy tónu. Jdete li se stejným ostruněním poprvé do studia, je třeba si nejprve otestovat, zda vám nehty na pravé ruce „nevržou“ o matný nylon. Ve studiu panují zcela jiná pravidla a mikrofony většinou „slyší“ i to, co vy normálně ne. Pokud bude třeba přestrunit, volil bych čirý (nebo hladký černý) nylon a bronzové opředení. Nástroj hraje o poznání tišeji, ale vyrovnaně a velmi čistě.
To bylo pár malých tipů, jak z problémů ven a prosím neberte je jako dogma, jsou to jenom tipy...
Příště probereme struny kovové.

Ať vám to hraje
Tom