Log in

Vánoční překvapení, aneb tajemství jedné staré půdy

KytaraTento díl malinko vybo?uje z našeho seriálu, ale berte ho jako váno?ní, nebo novoro?ní p?íb?h o jedné kyta?e.

Koncem léta jsem na návšt?v? u svého kamaráda stál op?ený ve dve?ích kuchyn?, „somrujíc“ šálek kávy jako typická návšt?va. Mému oku neunikl zajímavý vzor d?eva obložek rámu dve?í (doma tomu ?íkáme „futra“) a položil jsem vtíravou otázku, kde se u n?j v dome?ku vzalo takové krásno. Dostalo se mi obsáhlé odpov?di o tom, jak si jako kutil obložky vyrobil sám, d?de?kov? strojním ?ezbá?ství a starých fošnách, jako poz?statku po d?dovi, ze kterých hodlá krom dve?í vykouzlit i schody do svého nového domu.
A že toho má na půdě u tatínka docela hodně a co že s tím jiného… Řeknu vám, šly na mě mrákoty a mdloby, protože to dřevo, o kterém je řeč byl minimálně čtyřicet let kvalitně vysušený a skladovaný Ovankol a Mahagon neznámého stáří, zkrátka ideální materiál na stavbu velmi kvalitních kytar v rukou bezvěrce.

 
Vyprávěl, že když byl malý, bývala u nich ve městečku dýhárna a exotického dřeva tam prý bývalo všude požehnaně. Zkrátka pro člověka od kytar hotové „andělské zpěvy“.
Ve chvíli, kdy jsem tomu kamarádovi prozradil, co že to jako má a co by z toho šlo všechno udělat a s napětím očekával jeho reakci, zazněla z jeho úst neuvěřitelná věta. "Pokud z toho dokážeš vyrobit kytaru, nebo někoho takového znáš, klidně si pro to dřevo přijeď, já ti ho dám, aby tam zbytečně nehnilo."
Padla mi čelist, tělo v křesle povolilo a já ho začal podezírat, že jde o krutý žert.
Oslovil jsem kamaráda kytaráře, o kterém vím, že staví excelentní nástroje pro zahraniční hudební celebrity a převyprávěl mu příběh o dřevu z minulého dne. Pronesl osudovou větu: “pokud to bude stát za to a je to vše pravda, postavím mu za to dřevo kytaru".
Potom vše utichlo a život se vrátil do běžných kolejí. Jednoho dne zvednu telefon a ozve se kamarádův hlas „tak chceš to dřevo nebo ne ? !?“ a potom pokračoval o něco klidněji „jedu za tátou a můžete se přidat, jo a vemte si sebou nějakou pilu, je to dlouhý a do auta to nedáš“.
Okamžitě jsem zprávu předal dál.
Slovo dalo slovo a najednou stojím na obrovské pohádkové půdě starého domu u řeky a koukám na skoro metr vysoký štos slibovaného dřeva. Poté, co jsme s kamarádem kytarářem „začali zase dýchat“ jali jsme se třídit materiál. Z auta donesl obrovskou ruční kotoučovou pilu evidentně ruské výroby a tímto mocným strojem jsme začali dřevo „porcovat“. Stroj byl dokonce tak mocný, že několikrát vyhodil jističe.
Auto jsme nacpali až po střechu, zkrátka co se do kombíku vešlo a vyrazili k domovu. Náklad jsme vyložili u kamaráda v dílně na další opracování a jeli se vyspat. Po několika týdnech jsem za kamarádem zavítal za účelem prvotního zpracování „kořisti“. V této chvíli vynechám podrobný popis o tom, co všechno se musí s dřevem provést, aby výsledná věta zněla „ je to dobrý, člověče, to půjde“. Aneb dřevo je kvalitní a pro stavbu nástroje se hodí… Po tvářích se nám rozlil spokojený a blažený úsměv. Tímto jemným gestem započala stavba nového nástroje.
Uplynulo pár měsíců ticha, až se ozval opět telefon, v němž se kamarád - dárce trochu nervózně a trochu s ostychem ptal, jak to se dřevem dopadlo.  Jelikož je vítr můj pomalejší brácha úplně jsem na tuto kauzu zapomněl. Zvedl jsem tudíž telefon a volal mistru kytaráři, zdali se dílo z darovaného dřeva daří. Odpověď zazněla prostě – „je to hotový, napnu na to struny a můžeš si pro to přijet“. Kámen ze srdce s řinčením odpadl na zem a já přemýšlel co dál a jak udělat kamarádovi co největší radost.

 

Vánoce byly za dveřmi, takže scéna s předáváním kytary se rýsovala téměř kýčovitě.
Jenomže osud trochu pomíchal karty. Kytarář chytil chřipku jako hrom a skomírajícím hlasem se do telefonu omlouval, že to do Štědrého dne nevyjde. Navrhl však jiné řešení.
Kamarád dárce dostal od kamaráda kytaráře pozvání do dílny k převzetí nástroje. Jenomže kamarád dárce onemocněl taktéž a vše bylo zdánlivě, jak se říká v háji. Uchýlil jsem se proto k malé lsti, kytaráře jsem pozval do Prahy i s nástrojem a kamarádovi, vědouc že doma marodí, telefonicky oznámil, že se na minutku stavím něco mu ukázat.
Vyšlo to. Poté, co jsme našli kamaráda polomrtvého rýmou v křesle s nechápavým výrazem co tam jako děláme a co se děje, nastal téměř ihned předávací akt.  Kdyby nebylo nutné při tom položit futrál s nástrojem na zem, snad by se ani z toho křesla nezvedl ještě čtyři dny.
Nastalo kouzlo. Nikdy bych nevěřil, jak nový mistrovský nástroj dokáže vyléčit smrtelnou rýmu. Nezapomenu na ty klukovské oči při prvním zahraném akordu. A když dozníval na tu spokojenou větu „poslouchej, ještě pořád to hraje“.
S kamarádem kytarářem jsme na sebe mrkli, podrbali kočky a psy v domácnosti přítomné, on dopil čaj a dali se na ústup. V autě jsme potom dlouze rozebírali, jakou že to naše činění udělalo radost a jak se to vše nakonec povedlo. Prostě jeden vánoční opravdově šťastný příběh.

Včera mi kamarád dárce volal a probírali jsme věci pracovní i běžné a na můj dotaz „jak ti hraje kytara?“ odvětil „já na ni ještě pořádně nehrál - marodím s rýmou“ no zabít ho je málo, nemyslíte?!?


Krásné vykročení pravou nohou do Nového roku přeje Tom