Log in

Jak se krásně stárne s Portou…

Marcela Voborská

Tak mě tak nějak přepadla nostalgická… a to je dle mého mínění ještě zlaté!  V tomto období brzké tmy, ranních i celodenních mlh, smogu, občasného nadělení čehosi nepříjemného, bílého a studeného, ledově nablýskaných chodníků, v období narůstajícího počtu jedinců s depresemi a sebevražednými sklony, já mám jen nostalgickou…

A tak jsem tuhle prohlížela staré fotky, které se pojí s mým působením ve finálové porotě, zprvu jihlavské, později řevnické Porty.

První obeznámení s touto funkcí přišlo s nabídkou na doplnění počtu porotců ve finále soutěže Porta v Jihlavě, a to v roce 2005. Jak je mi vlastní, vrhla jsem se zodpovědně do sledování soutěžních formací, snažila se býti spravedlivá, věcná, bez emocí, prostě sepsat do poznámek všechny postřehy a pak je soutěžícím, pokud měli zájem, na pohovoru přednést. To už je horší disciplína, najít ta správná slova, která eventuální problém popíší, a přitom neublížit, neranit, neodradit a pomoct. Vážím si totiž nesmírně všech těch lidiček, kteří se snaží skládat vlastní písničky, vlastní texty, mnohdy velmi zajímavé, kteří jsou pilní, pracovití, snaží se zdokonalovat a tomu všemu věnují nemálo času a sil.

Jako nováček v porotě jsem se také seznámila s řadou velice zajímavých osobností a za ta léta už vlastně přátel, s kterými se dosud vždy ráda vidím a vždycky si máme co říct.

Duší a pilířem Porty je dozajista Andulka Roytová, která na sebe vzala břímě „matky představené“ Porty. Klobouk dolů před její houževnatostí, pílí a noblesou při řešení problémů, kterých je dozajista přehršle…

Dalším harcovníkem, pro Portu nepostradatelným veteránem, je Zdeněk Schwager, dramaturgickými a koneckonců hlavně moderátorskými nápady přímo sršící. Mám ráda jeho humor, za jehož maskou se ukrývá nesmírně citlivá duše, ryzí člověk, kterého si nesmírně vážím. A noční jam sessiony by bez něj byly jak chudá příbuzná.

U porotcovských stolů tehdy zasedli vedle mě:

Stáňa Plívová… úžasná, citlivá, nesmírně muzikálně a výtvarně nadaná žena. Od toho roku jsme nerozlučný tandem, sdílející každoročně jednu „komůrku“. A moc si toho vážím.

Petr Vohnout alias „Balík“… netřeba představovat. Je nepřehlédnutelný a vždycky po hlase rozpoznatelný. Jeho známé „pěkné to byloooo“ mi dodnes ničí bránici.

Otík Maňák… sluníčko... a tím nemyslím jen jeho stejnojmenné vokální sdružení, on sám je sluníčko. A když se stane, že na finále Porty není, je pro mě nějak pod mrakem.

Petr Rímský… jeho bonmoty při soutěžním klání mě odváděly od soustředěného sledování, ale postřehy, muzikantství a kytarová a hlasová magie mě uváděly v úžas.

Petr Kocman… milá a citlivá dušička, pohodový člověk, jeden z mála gentlemanů, co znám, a navíc velice pracovitý a talentovaný muzikant.

Jirka Vondráček… předseda finálové poroty 2007. Dnes už si nikdo nedovede Portu představit bez něj. Kdykoli máte pocit, že něco kolem vás proletělo, byl to dozajista on. A jeho postřehy a umění vysvětlit soutěžícím, kde přidat, kde ubrat a jak zamakat, jsou pro mě vzorem.

Libor Cenek… prostě Čenda, muzikant, zpěvák, moderátor, který mě vystoupením s BG Stylem doslova odboural. Neuvěřitelná strhující živelnost, jeho fórky, laskavost, upřímnost jsou prostě balzámem pro duši znavenou.

Měla jsem velice příjemný pocit, že jsem se dostala do dobré společnosti, která mě obohatí, budu se mít zas co učit a odkoukávat. A myslím, že jsem i, jak se říká, zapadla.

Vrcholem bylo první vystoupení poroty v historii Porty. Stalo se, že odpadl recitálový blok některé z kapel. Kdo dostal tenhle nápad, aby porota předvedla, co umí, to už si nepamatuji, ale vím na sto procent, že větší psinu a živelnější a dobíjecí vystoupení už asi nikdy nezažiju. Krásné prostředí jihlavské ZOO to jen umocnilo, a že jsme přitáhli veškeré návštěvníky, to byla odměna nade vše. Kšandu jsme si neutrhli, a i když v dalších ročnících byla snaha, aby se porota předvedla, nikdy to nebylo ono a na to první vystoupení nikdo z nás nezapomene.