Log in

Josef Fousek - Nikdo nikam neuteče

Josef Fousek"Zahrnujme děti něhou a laskavostí. Čeká je ošklivá budoucnost. Vyrostou do naší podoby."

Nikdo nikam neuteče od vzpomínek, které sám prožil. Váhal jsem nazvat tuto úvahu Nikdo nikam nikdy neuteče, protože to slovo "nikdy" se mně zdálo nejasné. Nemohu přece tušit, jestli se zbavíme své minulosti, svých vzpomínek, tam někde nahoře.

Proto budu mluvit jen o této vzácné chvíli, kdy jsem na světě spolu s miliardami dalších tvorů. Před nějakým rokem jsem se zeptal několika svých známých, jestli lze někam utéci před starostmi, nesnázemi, zkrátka, když je toho na člověka nějak moc. Odpovědi byly zajímavé, ale ani jedna mne nepotěšila. "Když se mi dělá blbě z tohohle prolhanýho a nemorálního světa," říkal jeden muž, "pořádně se napiju a zapomenu na všechno!" Další muž, pan učitel, mi odpověděl po určitém zaváhání: "Zavřu dveře bytu, pustím si staré šlágry ze sedmdesátých let a jsem mimo tenhle svět."

Další pán mi sebejistě sděloval, že odjede na chalupu na Šumavu a na nějaké problémy, na město, na úřad, si ani nevzpomene. Nikdo nikam neuteče! Vím, že se již nikdy nerozeběhnu do křivoklátského vrchu, nikdy již nebudu stát u Staré řeky se svou láskou a vyprávět si o nepředstavitelně dlouhé cestě. Nespat několik nocí nebylo pro nás těžké, kytara hrála písně našich tátů a dědů, měli jsme málo, ale měli jsme hodně. Milovali jsme se, jásali jsme a tesknili s pohledem na nekonečnou krajinu, které vládl modrý Měsíc.

Od těchto vzpomínek nechci utíkat, nejde to, ale pokaždé mne zasáhnou jako šíp do srdce. Chtěl bych od těch myšlenek utéci, ale zároveň si je chovám v hloubi duše jako nejvzácnější poklad, který jsem nalezl ve svém mládí. Láska zůstala sevřena starostmi, ale někdy se objeví doteky těch krásných chvil mládí. Jsou tak živé, že vženou vlhkost do očí. Trvají nepatrný okamžik. Když je chci zavolat nazpět, mlčí.

Objevují se samy. Znenadání. Pokaždé, když jsem odjížděl do dálek, ať do Německa, Řecka, Austrálie, Ameriky, Švédska, vždy jsem prožíval posvátný pocit malého kluka, který se těší na novou hračku. Na chvíli jsem zapomněl na své město, na dobré i hořké okamžiky, - očekávání nových krajů, nových cest bylo narkózou zapomnění. Opět na malou chvíli.

Pár hodin letu, - údiv z mrakodrapů, oceánů, vodopádů, z mumraje světových měst a někde ve mně se ozvaly melodie domova, a vzápětí začal živý film vzpomínek. Mé boty se dotýkaly cizí země a duše se srdcem zůstávaly v té malé zemi uprostřed Evropy. Spatřil jsem na chvíli kontinenty a všude se mnou šly vzpomínky, které se narodily v Evropě, ve státě, který byl, je, a bude mým domovem i pohřebištěm.

A všude tam, v dálkách, jsem si šeptal: "Nikdy nikam neutečeš!" Možná, že touha zbavit se některých vzpomínek je útěkem před vlastním svědomím. Stále více poznávám, že mé fejetony a veškeré písmáctví jsou zpovědí. Už vím, že nikdy nikam neuteču. Ono se vlastně už nedá nikam utéci. Musím se přiznat, že když slyším naši hymnu, stále jsem dojatý. Je to nejkrásnější píseň ze všech písní.

/z Deníku starého muže/

Josef Fousek