Log in

Josef Fousek - Pomluva je sestra závisti

Josef Fousek"Pomlouvat je základní lidská vlastnost. Je to vlastnost nízká, ale kdyby nebyla
mnoho lidí by zůstalo bezvýznamnými."

 

Pomluva je sestra závisti. Není dne, abychom neslyšeli, že někdo někoho pomluvil a urazil. Nechci tvrdit, že pomluva mě těší, že mě nechává klidným. Když blbec mě haní, já chválu slyším. Řeči páchnoucí špínou vždy člověka zamrzí. Ale tím, jak stárnu, a také dlouhým působením na okraji naší kultury, jsem se naučil ignorovat, přehlížet zlé výlevy závistivých a pomlouvačných lidí.

Při každém setkání s dobrými lidmi a těch je hodně, smažu v myšlenkách dotek nedávné pomluvy. Člověk je proti pomluvám a urážkám bezbranný. Soudy, trestní žaloby, to vše mi nahání hrůzu. Smutné je, že mnozí, kteří pomluvy a urážky vyslechnou, jim uvěří a říkají si: "Na každém šprochu, pravdy trochu!" Mnozí naslouchají drbům a pomluvám rádi. Proto jsou bulvární časopisy rozebrány a čtenáři je čtou místo slušné literatury. Ale, abych se trochu zastal bulváru, čteme-li jej pozorně a nepodlehneme závisti, alespoň víme, jak plytká je existence různých celebrit a V.I.P. Nejednou slyším: "Fousek je už starý, neměl by hopsat po jevišti!" Tyto věty chápu jako velkou pochvalu. Ten, který je vyřkne přiznává, že sám je už mimo děj, že jeho jediným zájmem je šmírovat u okna, psát anonymy a trousit zlá slova. A že jsem starý? To je pravda. Každý bude jednou starý. Nejvíce šíří posměch o druhých ti, kteří už nejsou ani k smíchu. "Támhleten politik je už starý! Proč nejde do penze?

Proč se na to ten sportovec nevykašle? Už má po sezóně! Proč ten umělec leze na pódiem? Už je šedivej, má falešný zuby, kulhá a asi špatně slyší..." A dál se ptají ti, kteří ač o dvacet, třicet let mladší se mohou chlubit jen právě tím svým věkem. Náš národ má skvělé pivo, krásné hrady a zámky, tisíce blondýnek, ale má také jednu dost nechutnou vlastnost, která je spíše nemocí, že mnozí dokáží zrazovat, pomlouvat a závidět. A oběti jsou ti, kteří něčím převýší laťku průměru, ve sportu, práci, kultuře, v čemkoli. A za každou štiplavou poznámkou zní věty: "Kde na to vzal? Proč oni, proč ne já?" Nedávno jsem se setkal s jedním mužem, který všechno ví, všechno zná, všude byl, který se nikdy nemýlí, - jak sám o sobě říká.

Podíval se na mě a nasládle říkal: "Pane Fousek, víte, že jsem si myslel, že jste již někde v Domě seniorů?" A pokračoval s ještě nasládlejším kukučem: "Průměrná délka života muže v Česku je sedmdesát čtyři let. Smím se optat, kolik je vám?" Klidně jsem přiznal, že mi bylo v březnu sedmdesát dva let. Svraštil významně obličej, pokýval hlavou a hluboce vzdychl. V duchu jsem se obával, že vezme hrst hlíny a hodí ji na mou hlavu. Okamžitě jsem podal tomu jasnovidci ruku a přehnaně zděšeně jsem se loučil. Pásl se na mém strachu. "Kampak spěcháte?" zvědavě se ptal. Naladil jsem hlas do úzkostného přízvuku: "Musím běžet domů. Místní truhlář mi přiveze rakev." Muž ztratil sladký výraz. "Rakev?"

Přikývl jsem: "Ano, rakev. Koupil jsem starší. Blíží se krize a rakve budou zdražovat. Ve dvanáct ke mně přijde právník a sepíše se mnou závěť." Muž mlčel a snažil se v hlavě urovnat mé sdělení. "Za dva roky mi bude sedmdesát čtyři," říkal jsem smutně, "a tak se připravuji." Muž radostně přikývl: "To je rozumné. Jste prozíravý člověk." Poznal jsem, že se chce ještě na něco zeptat. Nemýlil jsem se. "Pane Fousek, vím, že to není slušné, abych vám jako intelektuál kladl drzé otázky..." "Jen se ptejte," vyzval jsem ho vlídně. "Pane Fousku, komu odkážete svůj majetek?"

Položil jsem mu ruku žoviálně na rameno: "Jednomu starému fotbalovému brankáři, který uměl vykopnout míč až k brance soupeře." Muž se topil v nejisté zvědavosti. "Smím-li se ptáti, to je váš syn, nebo jiný příbuzný? " Zavrtěl jsem hlavou: "Ani jedno ani druhé. Je to úplně cizí člověk." Muž okamžitě vyhrkl a bez omluvy: "Tak proč mu všechno odkážete?" Vlídně a laskavě jsem se usmál: "V té závěti napíšu, že až dostane všechno, co po mně zbyde, tak musí splnit jedno mé přání." Věděl jsem, že se muž zeptá. "Jaké přání?" vyhrkl. Naznačil jsem výkop meruny: "Kdyby přišel na můj funus někdo jako vy, tak ho musí můj dědic kopnout do ......."

Josef Fousek