Log in

Tony Linhart pauzíroval

Potlach v Besedě

Zářijový Potlach v Malostranské besedě začal jako obvykle. V předsálí u baru už si zvykla velká fotografie velkého muzikanta Skoumala, na druhé straně baru zvala velkými písmeny AKCE!, spočívající v ochuceném Andersenovi.

Na jeviště přišel Tony Linhart a trochu zesláblým hlasem přivítal zaplněné hlediště a vyjádřil radost nad tím, že tolik lidí se rozhodlo oslavit nadcházející státní svátek tak hřejivým způsobem, jakým je návštěva Malostranské besedy. Taky řekl úžasnou věc, totiž že první Potlach se v Besedě konal právě před 44 lety, v září 1973. Protože si pochroumal trochu i levou ruku, bylo jasné, že hrát na kytaru nemůže, a tak jeho Ahoj! na závěr přivítání návštěvníků bylo zároveň rozloučením s Tonym pro tento večer.

Znamenalo to změnu obvyklého rozestavení Pacifiku. Uprostřed bylo místo pro Honzu Andělína Fruehvirta a podle známého českého úsloví to bylo křoví obklopené na bocích růžemi – zleva Helenou Maršálkovou, zprava Marcelou Voborskou.

Poprázdninový Potlach však jinak držel svou tvář, a tak začali hosté: Jan Matěj Rak s Františkem Vlčkem. František převážně zpíval, hrál na foukačku a nenechal ladem ani kytaru, Matěj – syn kytarového virtuosa Štěpána – potvrdil pořekadlo o jablku, které nespadlo daleko od stromu, ale mně spíš připadá, že Štěpán s Matějem jsou dva nádherné stromy na začátku (protože pokračování neznám) muzikantského stromořadí. A Matějova kytara připomínala varhany s mnoha rejstříky, protože tak pestré byly tóny, které vyluzovala.

To hlavní však bylo ve zvoleném repertoáru. Oba muzikanti totiž v předvečer státního svátku hráli písničky, které v této zemi (a jistě některé i v Malostranské besedě) zněly dávno před tím, než tu před čtyřmi desítkami let začal Potlach. V originálním podání této dvojice tak zněly písně jako Život je jen náhoda, Hm Hm, ach ty jsi úžasná, staré trampské hity, zkrátka nad staroslavnou Besedou jako kdyby se zastavil čas. Když se chtěli rozloučit písní Jedu nocí se svým koněm sám, diváci jim to bouřlivým potleskem nedovolili, a tak dvojici přídavků zakončil nesmrtelný song Letí šíp savanou.

Zmenšené trio Pacifiku začalo Andělínovou omluvou, že mají daleko do umění předchozí dvojice muzikantů, ale že se k němu snaží přiblížit už i počtem, což podtrhla Marcela Voborská odchodem z pódia, aby to bylo 2:2. Publikum ovšem vyjádřilo svůj vztah k pacifickým muzikantům nejen potleskem, voláním UMÍ! a jinými ovacemi, které sice Tony neslyšel, ale jistě už o nich ví, a také příspěvkem do dramaturgie večera, protože házelo na pódium názvy písniček, které by rádo slyšelo.

Tak se ozvaly nejen dlouholeté pacifické hity, ale třeba i Víno červený, Tommy od Wabiho Daňka, a když došlo na přídavky, ozvaly se v hledišti hned dva tipy, o nichž Andělín moudře rozhodl, že zazní oba. A tak Marcela zazpívala Bát se nemusíš a Helena o chlapci jménem Charlie.

Čtyřicátý pátý ročník Potlachů v Besedě začal tak, jak se sluší a jak se na něj těší všichni, kteří plní kultovní hlediště kultovního klubu.